Mé druhé já

Jedním z určujících prvků většiny filmů o pomstě je jistá forma nekontrolovatelného šílenství, která se zmocňuje hlavních postav. Odplata, jak se zdá, vyžaduje zanícení, díky němuž hrdina dočasně zcela ztrácí osobnost. Dvě rozdílné podoby tohoto posednutí odvetou se odrážejí ve stylech snímků Muž v ohni Tonyho Scotta (jeden z nejzdařilejších amerických akčních filmů posledních let), pro nějž je typický nervní střih, zrychlování a zpomalování záběrů a expresivní barevné ladění, a Nebohá paní Pomsta Korejce Parka Chan-wooka, kde se promyšlený plán hlavní hrdinky otiskuje i do struktury filmu, jež má podobu komplikované a rafinované skládanky. Zatímco zuřivostí zaslepené vnímání Johna Creasyho ze Scottova filmu cupuje okolní realitu na nesouvislé fragmenty, laskavá slečna Geum-ja v Parkově díle buduje ze světa spletitý labyrint, v jehož zákrutech nám její osobnost neustále uniká.

Potřeba rozhřešení jejich činů přepadá hrdiny až poté, co byla odplata vykonána a opar pomstychtivého šílenství opadl; výmluvně je toto pozastavení se nad vlastní bestialitou vyjádřeno v Töreho řeči k Bohu v závěru Bergmanova Pramene panny. Snímek Mé druhé já je pozoruhodný právě v tom, že nechává hlavní hrdinku filmu prožívat záchvat pomstychtivého šílenství a zároveň si uvědomovat hrůznost svého počínání.

Tavení osobnosti

Přestože Jordanovo dílo kopíruje děj klasického sedmdesátkového thrilleru Přání smrti, ve skutečnosti je jeho vědomým opakem. Snímek sice na mnoha místech replikuje skeptické nálady sedmdesátých let ohledně nezvladatelného bujení zločinu v ulicích (zejména hrdinčiny promluvy do rádia), jeho téma však nespočívá v nutnosti překročit zákon pro nastolení spravedlnosti, ale naopak v hrůze nad puzením oplácet násilí stejnou mincí. Rozhlasová moderátorka Erica Bainová ve filmu Mé druhé já projde podobně otřesnou zkušeností jako hrdina Přání smrti – oproti ostatním podobně uchváceným protagonistům je však ve všech fázích své cesty za odplatou schopná sebereflexe. Pomsta sice zcela ovládne Eričino chování, ale ponechá jí plné vědomí krutosti jejích činů.

Právě tento bezmocný údiv nad vlastní chladnokrevností posouvá vnímání motivu pomsty a její oprávněnosti do jiné roviny. Zatímco třicet let staré snímky jako Taxikář byly zaměřeny spíše vně hrdiny, do společnosti, která bezcitné mstitele produkuje, Mé druhé já a Muž v ohni obracejí pozornost k psychice hlavní postavy a ptají se, jak přemýšlí a cítí člověk, který se mstí. Stejně jako Scottův film i Jordanovo dílo na tuto otázku odpovídá už svým názvem (ať už vezmeme český titul nebo ještě provokativnější originální název, jehož překlad zní Ta statečná) – Muž v ohni zdůrazňuje proces tavení duše stravované bolestí ze ztráty a Mé druhé já akcentuje schizofrenii způsobenou tímto spalujícím žárem.

Snímek zároveň nepouští ze zřetele problém morální rozporuplnosti msty. Na odvetu se však nedívá z hlediska její oprávněnosti, ale skrze její nevyhnutelnost. Erica nepáchá své činy proto, že je považuje za správné, ale proto, že ji k tomu vede nepotlačitelné nutkání. Eričina jediná volba spočívá ve výběru obětí destruktivní síly jejího druhého, „statečného“ já. Podobně jako Bruce Wayne v komiksech o Batmanovi (což je také svého druhu schizofrenický hrdina) obrátí své pomstychtivé šílenství proti všem zločinným elementům v daném městě.

Proces Eričiny vnitřní přeměny prostřednictvím pomsty je nevratný, protože svět, který hrdinka na začátku snímku obývala, byl vnějším zásahem zničen. Je příznačné, že hned první slova, která v díle zazní (a jedny z mála povedených komentářů v celém filmu), posazují děj do nostalgické nálady ohlížení se za pominulými světy. Pomsta je zde pouze značně nevlídným, leč přechodným prostředím přeměny staré Eriky v novou osobnost, která se rodí z jejích rozhlasových pořadů a ze setkání s detektivem Mercerem. V závěru filmu tak vidíme hrdinku vycházet druhou stranou ven z tunelu, do nějž na začátku vstoupila se svým přítelem.

Fušeřina jednotlivostí

Tento znamenitý žánrový posun je však v Jordanově snímku zpracován ve velkolepě diletantském duchu. Klíčovým problémem filmu je jeho scénář, který posouvá děj kupředu okatě nevěrohodnými zvraty (hrdinka je celkem třikrát v krátké době zcela náhodně konfrontována s útoky násilníků) a nechává postavy sdělovat jejich názory v přímočarých a primitivních replikách. Laciný patos mnoha scén navíc jejich režijní zpracování posouvá do roviny přiznaného kýče (všechny pasáže s Eričinou tlustou dobráckou sousedkou, hrdinčiny vzpomínky na chvíle strávené s jejím přítelem).

Stejně nenápaditý je snímek i v rovině stylu. Psychické rozpoložení hlavní hrdinky se tu oproti Scottovu a Parkovu dílu nijak neprojevuje, typické je naopak mnohdy samoúčelné kopírování již viděných postupů (paralelní montáž záběrů fyzické destrukce a milování, hitchcockovské naklánění kamery evokující závrať). Ve vrcholných scénách – střetnutí hrdinky s dvojicí chuligánů v metru, závěrečné Eričino tažení proti pachatelům vraždy jejího milence – se sice snímku daří vyvolat napětí, to ale neplyne z nečekaných proměn stylu, nýbrž spíše z dovedného dávkování akce a z celkového kontextu.

Vedle tématu je hlavním kladem díla bezesporu obsazení Jodie Fosterové do hlavní role. Hereččina drobná postava, vzbuzující dojem křehkosti a nenápadnosti (zvláště důrazný ve scénách, kdy Erica nosí triko bez rukávů), stojí v ostrém kontrastu s výrazem její tváře, který přechází mezi nepřítomným smutkem a odhodlanou tvrdostí. Její pohled i držení těla jsou neustále napjaté, rty permanentně stažené v grimasách zloby, bolesti a nejistoty. Hrdinčina ztuhlost vyniká obzvlášť v porovnání s uvolněným hereckým projevem Terrence Howarda v roli detektiva Mercera. Fosterová hraje svou paní Pomstu s nasazením, jaké takto rozporuplně načrtnuté postavě náleží, a jen díky ní si hrdinka udržuje jakousi vážnost i v těch trapnějších scénách.

Kritické rozčarování v případě Mého druhého já neplyne z rozdílu mezi tím, čím snímek je a čím by mohl být. Nosné téma je v Jordanově díle přítomno a rozvíjeno, film však selhává v jednotlivostech a v ryze řemeslných aspektech. Jeho chyby jsou bohužel tak veliké, že je nelze přehlížet, a plné ocenění kvalit tohoto snímku proto vyžaduje určitou míru schizofrenie.

Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.