Na přelomu tisíciletí se česká organizace Člověk v tísni rozhodla, že se bude angažovat v Africe. V užším výběru se ocitly dvě země – Etiopie a Namibie. Na místě humanitární pracovníci zápasí nejen s chudobou, ale také s nezájmem.
V roce 2002 odjela doktorka Kateřina Kašová do namibijského Windhoeku, aby společně s místními vládními místy naplánovala dílnu, v níž by měly být zaměstnávány ženy infikované HIV a nemocné tuberkulózou. Při výrobě uměleckých výrobků rozmanitých kultur Namibie měly zúčastněné ženy získat dostatek sebedůvěry a samostatnosti a po čase dospět do situace, kdy budou samy schopny aktivně utvářet svůj život. Po několikaletém úsilí jsou dnes produkty organizace Člověk v tísni nabízeny nejen turistům na místních tržištích, ale také zákazníkům v Evropě. Jsou k mání nejen v Keetmanshoopu, ale i v Arts and Crafts Centre ve Windhoeku, v Swakopmundu, v Lüderitz, k dostání jsou rovněž v pražských obchodech s výrobky uměleckých řemesel.
Podobně jako všechna místa v Namibii má i Keetmanshoop ještě africké jméno, které pochází z jazyka kmene Nama a znamená „studna černého bláta“. Dobyvatelé z Kapské kolonie nazývali toto místo Zwartmorast, a teprve když jeden německý misionář dostal od předsedy Rýnské misie Johana Keetmana peníze na vybudování prvního kostela, přejmenovali je na Keetmanshoop.
Poté, co země získala nezávislost na Jihoafrické republice, stal se Keetmanshoop centrem regionu Kara, největšího v Namibii, jižně od hlavního města. Z Windhoeku vede takřka nekonečná silnice přímo do Keetmanse (tak zkracují domácí obyvatelé dlouhý název města). Pro návštěvníky je místo především výchozím bodem výletů do kaňonu Fishriver, k řece Oranje s obrovskými vinicemi u jihoafrické hranice a k hrobům německých ochranných oddílů, které jsou tu roztroušeny po okraji pouště Kalahari.
Dobrá polovina z přibližně 15 tisíc obyvatel žije v „lokaci“ Tseiblaagte, pojmenované podle náčelníka Hendrika Tseiba, který do oblasti, která se později stala součástí Německé jihozápadní Afriky, přivedl svůj kmen Namaů. Pojem „lokace“ odkazuje na německé slovo „Lokation“ – lokace (umístění, pořadí; pronájem), místo, které měli v blízkosti bílých osad vyhrazeno k životu černí obyvatelé. Městská část s geometrickým základem je dnes zastavěna malými domky a chatrčemi z vlnitého plechu, a je zřetelně oddělena od městského centra. Nedlážděné ulice jsou plné vytlučených děr, na okrajích se půdorys sídliště třepí, objevují se „informal settlements“ a na přechodu k poušti se lidé pokoušejí přežívat na skládkách odpadu.
Za ostnatým drátem
K Wake Centre organizace Člověk v tísni je nutné se z centra města vydat podél hřbitova, přes most, pod nímž prodávají ženy voňavá manga, a zabočit doprava k supermarketu Recia´s. Řekli mi, že jakmile se po pravé straně vynoří „shebeen“, směsice barů a obchodů, kde se dá koupit a konzumovat alkohol už od rána, musím zahnout doleva na Tseib Avenue. Ten kout najdu snadno podle spousty mužů, kteří tam ve skupinkách utrácejí den. Černý uniformovaný strážník otevírá bránu s ostnatým drátem. U vchodu je upevněna cedule s nápisem „People in Need, Czech Republic“, ve zkratce PIN.
Každý, kdo má dnes platební kartu nebo mobilní telefon, si musí zapamatovat nejméně jedno, většinou však několik Personal Identification Numbers, krátce PIN. Někteří lidé v Evropě mají tolik „pinů”, že si je nepamatují a do adresářů si je zapisují všelijak dobrodružně zakódované, protože bez PIN nedostanou z automatu ani u přepážky své peníze a také mobilní telefon, který dokáže znít rozmanitými melodiemi, zůstane němý. Česká nevládní organizace Člověk v tísni používá zkratku PIN v jiném významu. Ve vnitřních prostorách místního sídla organizace, ale i venku, na dvoře, pracuje v současné době celkem čtyřiačtyřicet žen. Vyrábějí tašky, zvířátka z textilu, zástěry a šperky ze skleněných perliček a ze skořápek pštrosích vajec. Odměňovány jsou podle detailně vypracovaného postupu, který bere v potaz vynaložený čas a technické znalosti. Ženy jsou placeny od kusu, protože všechny ostatní varianty odměňování se ukázaly jako nespravedlivé a nerealizovatelné. Pracovní rychlost, intenzita a výdrž jsou u těchto žen velmi rozdílné.
Deset piv za bochník
Mnohé z nich jsou HIV pozitivní, tuberkulózní, nemají kde bydlet a musejí se starat mnohdy nejen o své vlastní děti, ale také o vnoučata a o jiné děti. Situaci ztěžují problémy s alkoholem a z toho plynoucí apatie. Tradiční a zároveň laciné pivo Tombo (pět litrů moku stojí jako bochník chleba) se vaří z afrického obilí čiroku, vody, hnědého cukru, sušených kvasnic a chmele. Aby se nápoji dostalo finální dokonalosti, přidá se krapet kyseliny z autobaterií. Následkem bývá poleptaný jícen a žaludeční sliznice. Shebeen je v „lokaci“ na každém rohu, mnohé mají otevřeno nepřetržitě 24 hodin, a tak se těžce vydělané peníze dají lehce rozpustit v alkoholu za jedinou noc.
Wake Centre bylo předtím městskou pivní halou a město ji humanitární organizaci poskytuje bezplatně. Pomáhají zde nejen ženám, ale i dětem – zřídili tu školku. Najíst se tu mohou i děvčata a chlapci, kteří už chodí do školy, jídlo – každý den čerstvé – připravují učitelky mateřské školy. Susi Eimanová dělá spoustu věcí naráz: maže a obkládá chleby, zpívá s dětmi, když začnou plakat, bere je do náruče, batolata sbírá z podlahy a přitom z ní vyzařuje teplo a klid, což se přenáší i na děti a dává jim pocit bezpečí. Kromě toho tu pomáhají také dětem z ulice a někdy se dokonce s pomocí černých sociálních pracovnic podaří vrátit tyto děti zpátky do školy.
Poté, co se před časem ženy s uznáním a úctou rozloučily při velké slavnosti s doktorkou Kašovou, řídí toto zařízení Zdeňka Hauková, absolventka brněnské univerzity. Oporou je jí Dagmar Fousková a všehovšudy pět místních spolupracovnic a spolupracovníků. Jeden z nich je specialistou na nemocné s TBC. Godfried Jahs se pokouší zvítězit nad tuberkulózou v této oblasti prostřednictvím programu DOT (Directly Observed Treatment), pro který byl speciálně vyškolen.
Cíle, které si tu stanovili, se mohou zdát nevelké. Pravidelná práce a pravidelné stravování by mělo přispět k tomu, že budou nemocní také pravidelně užívat léky.
Nezřídka z peněz, které nemocné ženy vydělají (vyplácejí se v pátek), žije celá rodina. Jenže na pracovní zápal není spolehnutí. Ženám často chybí nezbytná síla a dostatek rozumu, aby v pondělí přišly znovu do práce a zaručily kvalitu produktů na delší dobu. Gertruida Apollusová, sociální pracovnice, placená městem Keetmanshoop, vysvětluje, že jejím hlavním úkolem je psychologické působení na pacientky. Při rozhovorech mezi čtyřma očima jim stále znovu dodává odvahu, když se domnívá, že nemají dostatek sil, aby zdolávaly každodenní starosti. Jejich apatie je mimo jiné jedním z důsledků vedlejších účinků medikamentů.
Nová vedoucí Zdeňka Hauková v rozhovorech stále znovu poukazuje na to, jak je důležité zvyšovat kvalifikaci a zaměstnávat místní spolupracovnice a spolupracovníky. Projekt má totiž v budoucnu pokračovat samostatně, bez pomoci států Severu či Západu. Větší spolupráce by měla být proto navázána s jinými africkými státy. V blízkých vesnicích se mají konat workshopy pro místní ženy, aby také ony dovedly něco podomácku vytvořit. A pochopitelně je nutné pracovat s veřejností, aby se černí, barevní a bílí obyvatelé v Keetmanshoopu a v celém regionu s projektem PIN identifikovali. Vytváří se také nová paleta produktů, které by zajistily vlastní, nezaměnitelný charakter a správnou rovnováhu mezi africkým a evropským vkusem.
Autor je spisovatel, žije v Mnichově.
Přeložil Ivan Binar.