Zmizela komunita

Jste Pražan. Jak se vám tady žilo a žije?

Žil jsem na Malé Straně dvaadvacet let, od roku 1977 do roku 1999. Pozorovali jsme, jak se tam v devadesátých letech vše měnilo. Ono se to ale měnilo už za komunistů. Lidem umělecky založeným šlo o to místo, o jeho atmosféru. Stěhovali se tam intelektuálové, kumštýři. Chtěli žít v pěkném prostředí, byli ochotni leccos i vytrpět, rekonstruovali si byty vlastním nákladem. V devadesátých letech se to ale začalo měnit pod tlakem peněz, protože poloha této čtvrti je prostě unikátní.

Víme, jak to tam dnes vypadá. Bylo možné tomu zabránit?

Ty domy nebyly v pořádku. Za komunistů se chystala rekonstrukce Jánského vršku. Já jsem proti ní také bojoval, protože se měla dělat plošně. Všechny vystěhovat a přestavět. Ovšem podobným způsobem se to dělo i potom, protože některé domy byly stejně vystěhovány kvůli statickému zajištění. Domy se neopravovaly průběžně, tak jak se má každý dům opravovat. Padesát let do toho nikdo nedal ani korunu, investovalo se maximálně do některých bytů.

Nedalo se to ale dělat s citem ke stávajícím nájemníkům?

Nastala éra restitucí, s níž samozřejmě souhlasím. Ty domy někomu patřily a musely se vrátit. Faktem je, že se všichni noví majitelé nechovali tak, jak se chovali jejich rodiče nebo prarodiče. Ale v zásadě to byla nevyhnutelná majetková změna v neexistujícím trhu s byty (při regulovaném nájemném není zohledněna ani poloha bytu), která vedla k tomu, že došlo jak k vystěhovávání, tak i k blokování bytů a pronajímání načerno. Tehdy nebyla bohužel stanovena přechodná lhůta třeba deseti let, kdy by se obyvatelé připravili na změnu. Podle mne je nejhorší takzvaný přechod nájmu, kdy si mnoho nájemců myslí, že byt zdědí třeba vnuk, či se dokonce s nájmy kšeftuje. Byla to taková zmatená doba, která bohužel ještě neskončila. V exponovaných lokalitách došlo ke změně struktury obyvatel – a navíc tu až enormně zesílil turistický ruch. S ním bohužel souvisí i negativní jevy, jako trvalý hluk, chaos, devastace veřejného prostoru atd. Co se s tím dá dělat? Regulovat to tak snadno nelze. Nejde asi říct, že přes Karlův most může jen tisíc turistů za den. Některé občany to otrávilo a nakonec se sami odstěhovali. Mnoho obyvatel své byty pronajímalo, šli naproti komercializaci. Tím se svým způsobem o změnu také zasloužili.

To se nedalo nějak udržet?

Nedalo. Udrželo by se to v případě, že by majitelé i nájemníci domů nebyli ochotní se „prodat“. Oni ale raději barák pronajímali nebo rovnou prodali. To vše byla reakce na minulou dobu.

Dobře, to je obyvatelstvo, ale co ty šílené obchody?

To už se regulovat dalo. Jenže v té době jsme to cítili tak, že přece nemůžeme nařizovat majiteli, že má mít v domě pekárnu místo Crystalshopu. Klasický příklad Malostranské pekárny. Jistě pamatujete tu vůni v Mostecké. Majitel ale dostal dům zdevastovaný. Všichni si prostě mysleli, že když tam bude mít krám, který mu bude platit větší nájemné, tak je větší šance, že tam původní nájemníky nechá bydlet. Tímto způsobem se uvažovalo v devadesátých letech.

Byla to správná úvaha?

Asi ne. V Holandsku mají důslednější regulační mechanismy, kdy pro konkrétní lokalitu mají vymezené určité funkce. Kdyby tam chtěl přijít například osmý nebo devátý prodavač skla, tak mu to odmítnou kolaudovat. Proč to mohou Holanďané udělat? Musí mít politickou vůli. Ta tady není a nebyla. Z regulace stoprocentní jsme šli do deregulace absolutní. Šup na volný trh. Mysleli jsme, že tím se to vyřeší samo. Dnes víme, že to tak snadné není. Jenže v Holandsku je tradice tržní ekonomiky po staletí, a tak se tuší, co se kde uživí. U nás si ten trh prorazil cestu. Asi to nešlo dělat napůl.

Trochu nechápu, jak ty krámy vůbec vydělávají. Mám pocit, že tam nikdo nenakupuje, že ty věci, které prodávají, jsou dost primitivní. Kde je kvalitní „designové“ sklo? Kdyby byla Mostecká takovou skleněnou ulicí a prodávali tam sklo, které nemůžete koupit jinde ve světě, tak nic proti tomu. Ale dnes tam je převážně brak a kýč.

Čím to bylo, že se lidé svých nemovitostí tak snadno vzdávali?

Přetržená historie, možná ztracený pocit vazby k tomu místu, k domu. Nebo normální ekonomické myšlení. Ono se jim to nedá vyčítat. Neměli v sobě hrdost, neměli v sobě ale také předvídavost. Kdyby lépe uvažovali, tak by si spočítali, že cena bude stoupat. Oni prodali vlastně hloupě.

Tam byly jen soukromé domy?

Ne, přece jen se něco povedlo. Dobrá cesta byla hned ze začátku devadesátých let prodávat domy družstvu nájemníků. Byla snaha zakotvit, aby majetek zůstal u těch, co tam bydlí. Ale neprodávaly se byt po bytě. Prodávání po bytech je bohužel dnes čistá spekulace, skoro rozkulačení obecního majetku. My jsme prodali dům družstvu nájemníků, a důležité bylo předkupní právo deseti let družstvu. Ti lidé se vlastně navzájem hlídali, někdo to možná pronajímal, ale rozhodně se v domě drželi, jak to jenom šlo, a podrželi atmosféru místa. Takovým příkladem je třeba družstvo U slona ve Vlašské. Ti lidé tam žili a žijí i dnes. Mají majetek vysoké hodnoty, ale nemají chuť ho prodat a koupit si byt na Riviéře, i když by asi mohli.

Obecně se ale zdá, že Praha ztratila kouzlo. Je třeba moc barevná.

Já nemám rád domy vymalované pastelovými barvami. Takové to německé: opravíme domy po vzoru Královské cesty. Mám rád spíš italský styl: trochu omšelý. Taková nedbalá elegance, ale z kvalitních materiálů. Jenže vítězí Disneyland! Tomu se ale dalo zabránit! Snažili se o to někteří památkáři. Byl jsem svědkem toho, kdy prosazovali vápenné omítky, zatírané štuky. Žel, mnohokrát investor nebyl ochotný jít do těchto technologií. Pravda, jsou někdy dražší a ne každý je umí. Jsou to barvy přírodního typu a výsledek je úžasný.

Po revoluci přišli výrobci stavebních hmot s nejlevnějšími novými hmotami. Vytrháme parkety, dáme plovoucí podlahu. Zapomnělo se na to, že je to právě autenticita, jež přináší budoucí zisk.

Zpětně byste něco rád změnil?

Většinou jsme na místní úrovni nemohli ovlivnit mnoho věcí – rozhodně ne legislativu. Něco se dalo dělat jinak, něco ne. Dal se regulovat počet obchodů. Co se týče bydlení, měla se vyhlásit deregulace a desetiletá přechodná lhůta a dnes už jsme mohli fungovat v nějakém rozumně tržním systému, který by byl možná paradoxně citlivější než pseudoochrana nájemníků, která ve svém důsledku znamenala černý trh a přehnaně vysoké volné nájmy.

Podporuje současný magistrát podle vás dostatečně pražskou kulturu?

Systém grantové podpory je podle mne obecně správný. Celkem v kapitole bylo až přes miliardu. Problém byl vždy s podporou „živé kultury“, také různé menšinové žánry měly problém – tanec, fotografie, literatura atd… Obtížně jsem doloval peníze pro divadlo Ponec, Prague writer’s festival atd. Co se ovšem poslední léta odehrává, je fraška – zdánlivě bohulibá podpora klubů znamená penězovod pro majitele klubu Akropolis, současně zastupitele a majitele celé budovy. Oprávněně vzbudily protesty neprůhledné metody přidělování věrným atd.

Za vašeho působení na postu primátora byl vystěhován slavný pražský squat Ladronka. Dnes se zdá, že Praha je alternativní kultury takřka zbavena. Potřebujeme alternativní kulturu?

Ladronka byla zbytečně demonstrativně obsazena Městskou policií v čele s R. Blažkem, ale myslím, že její současný stav není ostuda. Víc mne mrzí Medáci a Střešovice, zbytečně zlikvidovaná komunita, podobně i Buďánka. To mohly být dvě „výkladní skříně alternativní kultury“. Scházela velkorysost. Medáky podrazil tehdejší starosta Prahy 6 Pavel Bém.

Jaký je váš názor na tolik diskutovaný blob?

Podporuji stavbu Národní knihovny podle vítězného Kaplického návrhu. Veškeré snahy o zlikvidování tohoto návrhu poukazováním na pseudodůvody jsou jen nevkusným zasahováním několika politiků do až dosud regulérního průběhu přípravy stavby. Klaus i Bém mohli být vnímáni jako ti, za jejichž panování se postavila první kvalitní veřejná kulturní stavba po roce 1989. Škoda, že pražská chobotnice vyhraje nad tou Kaplického.