Je ještě práce s hudebními softwary, která ve výsledku zní jako počin živé kapely, elektronikou, nebo jedním z dalších žánrově nezacílených výstřelů? Aktuální deska Andorra producenta a bubeníka Dana Snaitha nenabízí ani tak odpovědi, jako spíše podněcuje další otázky.
Vzpomínáte si ještě na rok 2000 a jednu z jeho nejpovedenějších desek Since I Left You australského projektu The Avalanches, která permanentně způsobovala euforické záchvaty nad popově-eklektickým hudebním zázrakem? Podobné křeče v nervové soustavě při poslechu alba Andorra nečekejte, nicméně zručný komponista Dan Snaith se postaral o poctivou následovnici „avalanche stylu“: použil desítky druhů perkusí a nastříhal je do taktů, jako by tvořil surrealistickou koláž vybarvenou divokým pípáním, efekty a něžnými kytarovými melodiemi. To vše pak ještě pokryl svým vokálem, nezatíženým uměleckou výchovou.
Ovoce stromů rajských jíme
Nic nového, na stejnou cestu se tento muzikant vydal pod pseudonymem Manitoba už v roce 2000. Na začátku kariéry se pojmenoval po Handsomeu Dicku Manitobaovi, frontmanu kapely The Dictators; ta naučila Spojené státy v sedmdesátých letech minulého století poslouchat punk zkřížený s evropskými vlivy a postavený na tradici černošského rock´n´rollu. Deskou People Eating Fruit v metráži EP si Snaith otevřel brány z rodné Kanady a chystal frontální útok na Evropu. V roce 2003 se stěhuje do Londýna a vydává přelomové album Up In Flames v diktátu probouzejícího se stylu IDM (Intelligent Dance Music).
Následně opouští své umělecké jméno (příliš jej svazovalo, ať už to znamená cokoli) a ve Velké Británii přijímá přezdívku Caribou. Novým stylem, který elektroniku převlékl za produkt tradiční kapely o několika hudebnících, zaujal vydavatelství Domino (vydává třeba úspěšná alba nejnadanějšího z laptopistů Kierana Hebdena aka Four Tet). Tam mu v roce 2005 vydali opus majestátně nazvaný The Milk of Human Kindness, který vyrůstá na základech jeho dřívější tvorby. „Kde Up In Flames odkazovala ke spirálovitě zatočené psychedelii, tam je tato nahrávka více regulována, autor na ní obezřetněji vybírá motivy a aranžemi posouvá její vrcholy k maximálnímu účinku,“ popsal plasticky tento počin vlivný hudební server Pitchfork.
Stejné strategii zůstal Snaith věrný i nadále: znovu se vrátil v čase, aby ve svém manicky počmáraném světě resuscitoval vše potřebné ze šedesátých let (především tedy rozteklé kytary a rozkvetlé vokály, připomínající éru zvonových kalhot). Posbírané inspirace ve výsledku tvoří homogenní útvar, z něhož vyrůstají silné a zapamatovatelné momenty. Nečekejte devět stejně seskládaných a znějících skladeb, nýbrž nebývale invenční exkurzi do retropopu. Nebo spíše do potenciální situace, v níž by hudební vývoj nebyl narušen elektrošokem nevkusu v podobě osmdesátých let a následnou totální kontaminací vlnou eurodance. Caribou jen pokorně a nezištně připomíná, že pop není vulgární slovo. A že by stálo za to jej trochu oživit rajsky znějícími elektronickými finesami.
Možná se tak trochu plete do cesty písničkáři Josému Gonzálesovi, který polévá střední proud subtilnějším a exotičtějším kytarově-akustickým extraktem, ale ve skutečnosti oba posouvají hudbu stejným směrem: snaží se jí navrátit původnost i v těch zprofanovaných oblastech. A Caribou k tomu používá nejúčinnějších zbraní – připomene pozapomenutou jednoduchost kláves či zobcové flétny, kterou nechá profoukávat pod zženštilým vokálem, energické smyčce klouzající s filharmonickou jistotou umně spojí s tanečními beaty, na které si nezatančíte, a nad tím vším nechá pochodovat bicí sestavu o jednom bubnu.
Vesměs tedy známé segmenty. Jenže jak je pak možné, že Andorra zní nadčasově? Vysvětlení je nasnadě: přes mraky experimentů jako bychom občas zapomínali, že hudba umí také srozumitelně vyprávět, a právě v tom je Snaithova mimořádná síla. To, že jeho aktuální album zkřížilo dvacáté století s elektronikou a vytvořilo oslnivě emotivní celek, je dárkem navíc.
Autor studuje sociologii na FSV UK.
Caribou: Andorra. Merge; 2007.