Kam sestupují mrtví

Otázkami, co bude po smrti, zda existuje nějaké další pokračování naší lidské existence a jaká bude její případná podoba, se zabývají všechny kultury světa. Neil Gillman na začátku knihy Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení vymezuje otázky eschatologie, mýtu apod. a vysvětluje jejich postavení v rámci židovského náboženství. Tento „úvod“ doplňuje čtyřmi tradičními tezemi, snažícími se vysvětlit existenci smrti ve světě. Vychází přitom z biblických textů Genesis, které pojednávají o stvoření světa a člověka. Na jejich základě uvádí tradiční vysvětlení existence smrti ve světě – tj. smrt jako trest za hřích, kterého se dopustili Adam a Eva, když přes Hospodinův zákaz pojedli ze stromu poznání – či další interpretaci daných biblických veršů, podle níž smrt byla součástí původního Božího plánu, anebo že smrt je nevyhnutelnou cenou za nabytí vědomí v sebe sama. Později autor doplňuje čtvrtou základní tezi, jež se objevuje v některých biblických knihách (např. Žalmech a Prorocích). Ta pojímá smrt jako sílu, která při Stvoření nebyla Hospodinem podrobena, a jež přetrvává nezávisle na Boží moci. Právě tento „úvod“ je nezbytný pro pochopení dalšího vývoje víry ve vzkříšení a nesmrtelnost.

Gillman se také zabývá podstatnou otázkou, zda se víra v posmrtný život objevuje již v Tóře (Pět knih Mojžíšových) či v ostatních biblických knihách. Přes biblický důraz na to, že smrt je konečná, a že biblická víra v určitém stadiu neznala posmrtný život, Gillman správně uvádí texty navozující jistou představu o kontinuitě formy bytí po smrti. Jde například o zmínky o tzv. še´olu (místu nejhlubšího šera), kam sestupují zesnulí, či o některé „klasické texty“ Ezechiel 37,1–14 (nazývané Vidění údolí suchých kostí či Vize suchých kostí) nebo určité části textu knihy proroka Izajáše. Opět v souladu s tradicí zmiňuje na zvláštním místě knihu Daniel, která je v rámci knih zařazených do Bible považována za asi nejzřetelnější zprávu o víře ve vzkříšení. Tuto knihu dává Gillman do souvislosti s tehdejšími historickými událostmi probíhajícími za života autora knihy Daniel (pronásledování židů za Antiocha IV. Epifana a makabejské povstání). Právě u Daniela jsme svědky přesvědčení, že spravedlivým i zlovolníkům bude příslušná odplata za jejich činy vyměřena po smrti, spravedlivým věčný život a hříšným věčné zatracení. Konec biblického období tedy znamená vyvrácení mnohých biblických míst, dle nichž se mrtví nikdy neprobudí.

Formování víry o vzkříšení je obecně datováno do rozmezí 2. století př. n. l. až do 2. století n. l. Někteří autoři, jako například A. J. Kolatch, však hovoří již o 6. století př. n. l. jako o době, kdy se židovský názor mohl poprvé setkat s myšlenkou na vzkříšení mrtvých, a to vlivem perské nadvlády. Gillman však zmiňuje nejen vliv perského zoroastrismu, ale zabývá se také myšlenkou, že se víra ve zmrtvýchvstání mohla zrodit i mezi samotným izraelským lidem. Odkazuje k vlivu farizejů, u nichž dochází ke kombinaci prvků tělesného vzkříšení a duchovní nesmrtelnosti. Nesporným přínosem publikace je, že Gillman jednotlivé prameny porovnává, vystihuje základní rozdíly v jejich chápání otázky vzkříšení a nesmrtelnosti, ale všímá si také autenticity pramenů a dalších možných vlivů (včetně politických) na jejich formování.

Autor se zabývá i impulsy řecké filosofie (zvláště pak Platóna), avšak podle Gillmana „jeho rozvinutý dualismus judaismus nikdy nepřijal, i když si z něj přisvojil některé prvky…, ale nikdy se neztotožnil s tím, že by smrt měla být vysvobozena z útrap tělesného bytí” (s. 88).

Rabínská literatura od doby Mišny pojímá víru ve vzkříšení jako všeobecně platnou. Gillman zde uvádí definici, podle níž se duše v okamžiku smrti oddělí od těla a nadále se těší existenci spolu s Bohem, a to až do okamžiku vzkříšení, kdy se znovu připojí k tělu a předstoupí před Boží soud. Přesto nadále vzbuzovaly otázky vzkříšení a posmrtného života nespočet diskusí, jejichž svědky jsme v podstatě dodnes. Tyto otázky se netýkají pouze toho, jakým způsobem bude vzkříšení probíhat, zda se toto vzkříšení bude týkat pouze duše nebo i těla, ale také toho, zda jsou dny příchodu Mesiáše identické s tzv. olam ha-ba neboli, jak sám autor tento hebrejský termín překládá, s budoucím věkem. Gillman prezentuje ve své knize hned několik názorů rabínských autorit a různých názorových proudů či skupin, a to jak z období starověku či středověku (Maimonides, Nachmanides aj.), mystiků (a jejich učení o transmigraci duší), tak z doby moderní. Autor si také velice správně všímá vlivu osvícenství a tzv. moderní doby, která na určitou dobu (alespoň v některých proudech judaismu) zatlačila do pozadí učení o tělesném vzkříšení, což se však ke konci 20. století pozvolna mění. V závěru knihy připojuje jako zvláštní kapitolu své osobní stanovisko i sám autor.

I přes komplikovanost tématu využívá Gillman svých několikaletých pedagogických zkušeností k tomu, aby čtenáři úspěšně nastínil vývoj těchto aspektů víry a myšlení během staletí a připojil i svůj, spíše konzervativní názor. Publikace je psaná velice jasným a srozumitelným slohem, a doplněná řadou citací, takže i laický čtenář dané problematice porozumí. Škoda jen, že se českému čtenáři dostává kniha až deset let poté, co byla vydána ve Spojených státech amerických.

Autorka působí v Ústavu židovských studií Husitské teologické fakulty UK.