Režisér Nikita Michalkov se v poslední době vyznamenal především servilním dopisem, ve kterém prosil prezidenta Putina, aby setrval ve funkci. Jeho postava přitom vybízí k hlubší sondě do ruské psychologie.
Na počátku devadesátých let skupina ruských vědců, převážně fyziků, rozpracovala tzv. teorii „socioniky“ – disciplíny vegetující kdesi na hranici jungovské psychologie typů, aplikované sociologie a mysticismu s uměleckým přesahem. Každý člověk je podle ní zařaditelný jako specifický typ a v běžných mezilidských vztazích se mu snáze daří vycházet s lidmi typově spřízněnými. Z tohoto principu je potom možné vyjít při hledání partnera, sestavování pracovního kolektivu, nebo jím lze naopak odůvodnit rodinné nesoulady či problémy se šéfem.
V období perestrojky, kdy takovéto jednoduché „recepty na život“ přišly do módy, odborníci na socioniku společně s psychotroniky, proutkaři a náboženskými vizionáři na nějaký čas zcela ovládli bojiště. Slunce socioniky ovšem začalo zapadat ve chvíli, kdy se rozpadlo prvních pár ukázkových „socionických manželství“ a kdy se do krve poštěkalo několik zaručeně „socionicky vyvážených“ kolektivů. Nicméně lidové zvyky mají neobvyklou setrvačnost, a tak může člověk v Moskvě dodnes zaslechnout větu typu „No ne, ten Nikita Michalkov, to je úplnej Maxim Gorkij!“.
Legitimizace moci
Když v roce 2000 Nikita Michalkov z televizní obrazovky promluvil k národu, aby zahájil první Moskevský festival Putinovy éry, bylo zřejmé, že poměry se radikálně změnily. Na místě úspěšného režiséra a osudem rozmazlovaného synka ze šlechticko-nomenklaturní rodiny se na obrazovce objevil skutečný „vůdce ruské kultury“. Vzpřímená atletická postava, odhodlaný výraz v obličeji, pevný hlas a především – impozantní knír.
Zde je třeba učinit odbočku, neboť právě Michalkovův knír, lépe řečeno typ jeho kníru, má pro pochopení osobnosti tohoto „národního kulturtrégra“ (jak by řekli Rusové) a pro pochopení celkového stavu dnešní ruské kultury zcela zásadní význam.
Typologie vousu neboli „barbero-moustacholgie“ je podobně jako socionika tradiční disciplínou ruské psychologie. Jednou z jejích nejčitelnějších kategorií jsou muži s „dominantním knírem“. Vedle Nikity Michalkova a Maxima Gorkého (Peškova) do ní patří například sovětský diktátor Josif Stalin, český konzervativní politik Jan Kalvoda či francouzský zpěvák George Brassens, přičemž Kalvoda a Brassens spadají do podkategorie „dominantního kníru polovertikálního (s latentně povislým okrajem)“.
Tato typová příbuznost se přirozeně promítla i do reálných biografií obou mužů ruské (sovětské) kultury. Raná léta Gorkého (Peškova) i Michalkova charakterizuje mladistvý vzdor. Maxim Gorkij (Peškov) již jako velmi mladý zahořel pro teorii marxismu, což ho přivedlo k rozkolu s prostředím, ve kterém vyrůstal, a přimělo k odchodu do světa literatury a politiky. Odcizení Nikity Michalkova bylo podobné, jen s opačnými znaménky: šlechtický rod, z něhož pocházel, se po revoluci stal jednou z nejtvořivějších buněk nového režimu a Michalkov se v reakci na tento úpadek rodové tradice utekl do prostředí filmových studií, kde se rodily jeho příběhy resuscitujících dávno zmizelé aristokratické tradice.
Oba umělce spojuje i další životní etapa, kterou bychom mohli nazvat zráním. V případě Gorkého můžeme po revoluci roku 1905 pozorovat narůstající kritičnost vůči bolševikům, která jej v roce 1921 přivedla až do režimem „hájené“ emigrace v jihoitalském Sorrentu, odkud ale nadále zasahoval do sovětské kultury a politiky. Do značné míry podobnou pozici zaujal i Nikita Michalkov, v jehož filmové tvorbě období brežněvismu lze spatřovat pokus o útěk do „vnitřní emigrace“ či spíše „skvělé izolace“, jištěné neotřesitelným postavením rodu Michalkovů ve strukturách komunistické nomenklatury.
Nejzajímavějším momentem této srovnávací biografie je však bezesporu životní finále. Maxim Gorkij se v roce 1932 na Stalinovo přání vrací do SSSR a záhy se v čele brigády spisovatelů vydává na obhlídku stavby Bělomořsko-baltského kanálu. Výsledkem je kniha Stalinův kanál (Kanal imeni Stalina, 1932), která v očích zahraničí legitimizuje existenci tohoto strašného koncentračního tábora. Vyvrcholením Gorkého přimykání k Stalinovu kultu je jeho podíl na 1. všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů, který přinesl zrod socialistického realismu. Poté následoval strmý pád a nevyjasněná smrt Gorkého i jeho syna.
Nedávný vývoj Michalkovovy kariéry se počinům posledních let Gorkého života může snadno vyrovnat. Jeho film 12 je profesionálně zvládnutou agitkou, která má v očích Západu legitimizovat Putinův model „suverénní demokracie“. Jeho film 55, „one man show“, v níž se vyznává ze svého obdivu k muži, který dokázal přivést Rusko na správnou cestu, je už jen definitivním potvrzením Michalkovova rozhodnutí zvěčnit se po boku bonapartovské postavy bezvousého diktátora.
Zbývá si položit otázku, jak s činy obou „velkých“ mužů naloží čas. V případě Gorkého je otázka už v podstatě zodpovězena. Jeho postava dnes žije především v povědomí komunity socioniků, kteří si nemohou vynachválit, jak výrazný typ tento spisovatel představuje. Jeho dílo prozatím leží ve vyšších poličkách starých knihoven, kam se na něj snáší prach. Jak si čas poradí s filmy Nikity Michalkova, prozatím není jasné. Jisté však je, že na jeho „dominantní knír“ se v Rusku jen tak nezapomene.
Autor je básník a diplomat.