Heroické komprese

Roman Trabura (1960) patří do kategorie „živelných“ malířů, opatřených schopnostmi vizuálně si pohrávat s vlastními vizemi. Je schopen ony představy podle potřeby otiskovat do náležitých forem. Polarity Traburovy malby se poslední dobou vyostřují. Obraz se stává ještě více dějištěm, otevřenou scénou. Nosným motivem tu jsou kritické sociální parafráze. S nimi souvisejí také časoprostorové komprimace, které místy ruší iluzivní prostor obrazu, generují nový chaos a do všeho zasévají pomyslnou vesmírnou mlhovinu. V ní se otiskují a recyklují různé stupně nevole, nesouhlasu, agrese, obav, tužeb, snů apod., vyjádřených různými formálními postupy (streetartové a komiksové prvky, hesla, filmová perspektiva, filmové triky a iluze apod.). Nad světem, jak ho vnímá Roman Trabura, se začíná stmívat. Katastrofické vize vsazené do kulis současnosti jsou střídány sondami do archetypálně vnímané minulosti. Filmově aromatický Výbuch v Down Townu stojí vedle útočícího mongolského vojska, kde zmnožením jedné jednotky – jezdce v atakujícím trysku – jako by se po pláni od obzoru k obzoru valil ničící živel, přírodní katastrofa. Na kontaminované podvědomí a informační prostupy upozorňuje obraz Al Kaida, na společenskou paranoiu dílo Zločinci za dveřmi. Traburův romantismus se obrací naruby. Zasněžený korpus mrzne uprostřed ztišeného satelitního městečka, plného dýchající „pohody“. Pozemskému i vesmírnému dění propůjčuje Trabura lidské vlastnosti. Vše se mění a stává se lidskou fantazií a diváckou podívanou. Člověk nakonec vše vztahuje k sobě samému, nic jiného mu ani nezbývá. Věže chrámů vztyčené vzhůru k nebi, les plný falických hub, mrakodrapy vyhnané vysoko do výšky. Vše jako by se různým způsobem opakovalo a mělo svůj zastřený smysl – a zároveň se rozpouštělo a tavilo v neustále se měnící hmotě, o níž se můžeme domnívat, že ji známe.