„Nad zkušeností emigrace může být už jen zkušenost mystická nebo zkušenost smrti,“ napsal ve svém monumentálním celoživotním deníku Teorie spolehlivosti Ivan Diviš. Shrnul tím lapidárně následek svého „odchodu z Čech“ do západoněmeckého exilu, určený obtížnou adaptací na cizí prostředí, rodinnou tragédií (útěk manželky spolu se synem zpět do vlasti) a rozvratem posavadních tvůrčích zdrojů, ústící ve stav odtrženosti od básnické inspirace. Diviš sice posléze vytvořil ve vyhnanství řadu významných děl, podle jeho slov mu ale pramen poezie byl nejprve na celé desetiletí odepřen. Jakkoli jistě nemluvil do větru, rozpoznáváme zde i jistou stylizaci – i během této dekády psal Diviš verše, jak se můžeme přesvědčit v souboru tří sbírek z let 1977 až 1981 (Obelst, Curych 1981, Přece jen…, Mnichov 1977, Průvan, Pondicherry 1978), které doma vycházejí poprvé.
Odmítnutí dějin
Obelst obsahuje text Konec světa z roku 1953 a básně z let 1968–1973, vytvářejí tedy rozhraní mezi tvorbou domácí a exilovou. Úvodní próza představuje až halucinogenní snovou vizi, infernální konec světa na obrovském nádraží, kde je vše kuriózně pokřiveno a deformováno: v monstrózním mumraji zde bloudí přízraky a podivné postavy, mrtví se setkávají se živými, probíhají bizarní děje a rozléhají se nesmyslná zvolání. Příznačně pro snový svět tu nefunguje kauzalita, dění se rozvíjí na základě asociativního sdružování a vybavování, takže próza připomíná automatický surrealistický text. Nádraží je symbolem jakéhosi bezdomoví a také vakua, které do sebe vsává všemožné památky a rekvizity reality. Nepochybně tu cítíme atmosféru a dech doby – „nikam se odtud nelze dovolat“, vše je člověku vnucováno zvenčí, řízeno ďábelským režisérem, a závěrečné vykoupení se úplně míjí s jakoukoli představou o něm. Divišovi se tu s mimořádnou silou podařilo zprostředkovat úzkost a tíseň ze zániku, který přichází v radikálně jiné podobě, než očekáváme, a kdy „mrtví budou nejživotnější ze všech“. Divišův text odráží i jeho víru, že logika a kauzální vztahy nemohou být stavebním principem poezie, smysl básně se rodí v jazykových erupcích, přepadech, vyšinutích, absurditách, hříčkách a nahodilostech.
Typického Diviše nalézáme i v druhé, lyrické části sbírky, jíž vévodí básnické obžaloby, proklínání a klnutí; prorok tu spílá době a přes ni člověku a strašné rozpolcenosti stvořeného bytí, v němž vše živé, zdá se, instinktivně tíhne ke zlu. Rozryvné dějiny sázejí tragické políčky do tváře člověku, který je ponižován, vykořisťován, a huben – ale přesto „toto peklo svědčí o ráji“. Diviš se celou svou tvorbou dobírá odmítnutí dějin jako takových – dějiny se mu vždy smršťují do individuálního lidského údělu, a v konečném důsledku člověka buď potlačují a popírají, nebo ho nenechávají vystoupit v jeho pudové či zvrácené povaze. Proti jejich ničivé síle rozvíjí mytizaci poezie jako sui generis přepodstatňování světa a stylizaci básníka jako bytosti obdařené zvláštní mocí.
Po žíle poezie
Básnická kniha Přece jen…přináší milostnou lyriku reagující na nový erotický vztah, znamenající „povinnost být šťasten“, a Průvan především krátké reflexe, opět navozující deziluzi a autorovu rezignovanou únavu – obě zcela jistě nelze zařadit k jeho vrcholům, ale jak píše v ediční poznámce Jan Šulc, do plánovaného velkého výboru ze svého díla je (i s Obelstem) básník zařadit hodlal. Ale i v slabších polohách Diviš vždy zůstává, jak se sám charakterizoval, „citlivý na řeč“. Jeho jazyk je nesmírně invenční, vždy znovu překvapivý, bezuzdně expresivní i cíleně střídmý. Velká část básníkova výrazu zřejmě je spontánní, nikoli cizelovaná: „Vylétla ze mě poezie jak vlajka na stožár.“ Divišovi je vlastní především děj a dramatický, prudce akcelerovaný pohyb, vyjadřovaný množstvím sloves a práce s rozsáhlou lexikální bází, vyjadřující nevyčerpatelné bohatství jazyka a života. V centru jeho zájmu vždy tkví neřešitelný rozpor, který je pro něj neodlučitelně spojen s lidskou existencí. V tomto smyslu je možno Diviše považovat za básníka barokního typu. Ale esenciální vůlí a tendencí jeho lyriky je odhalování základní substance lidského spočívání v bytí prostřednictvím intuitivního sledování žíly (či nervu) Poezie.
Autor je literární kritik.
Ivan Diviš: Obelst / Přece jen… / Průvan. Cherm, Praha 2007, 126 stran.