Street art Praha

Kniha Street art Praha je ukázkovým dokumentem své doby, a to se vším všudy. Velkoryse vypravená a graficky pečlivě připravená publikace, založená na barevném obrazovém materiálu (místy se opakuje), s minimem doprovodného textu, navozuje dojem, že streetartová Praha se svými „potetovanými“ zdmi nezůstává pozadu za ostatními západními metropolemi, a pokud, tak vše dohání rychlým, ambiciózním tempem. Motiv rychlosti je tu všudypřítomný.

Rozpory a vnitřní diference

Jelikož pojem street art (označovaný také jako postgraffiti nebo street deco) nemá zatím žádnou konkrétnější českou jazykovou definici (pouze tu odvozenou z vlastní chronologie), postrádá jasně přiznané parametry a je naplňován informačně uzavřenou subkulturní scénou, lze o něm psát pouze z vnějšího pohledu. To stvrzuje stručný úvodní text Tomáše Pospiszyla, z kterého se nedozvíme prakticky nic. Čtenář, který očekává krátkou genealogii tohoto importovaného výrazového projevu, tolik důležitou pro naše prostředí, nebo alespoň popis jeho jednotlivých žánrů, bude zklamán. Dozví se pouze množství banalit, které si nakonec může sám odvodit z publikovaných obrázků, jako například to, že autoři mixují různé jazykové formy a přebírají jako polotovar formy již použité někým jiným. Úsměvná je Pospiszylova věta, že „street art, podobně jako graffiti – ale i třeba kubismus nebo gotika – přišel do Prahy ze zahraničí“, nebo tvrzení, že street art „vzniká organicky a sám za sebe“. Závažnější už je citace skupiny Guma Guar: „Street art je formalismus“, tady ale pozor na koncepční skupinovou licenci (!), jež se může kdykoliv zvrátit v pravý opak. Street art nastoluje v rámci své vnitřní diference vedle snah o uměleckou a sociální výpověď a reflexi příslušného vizuálního projevu také otázky vandalismu (ne každý prostor je opravdu veřejný) a komercializace (zakázky na míru, móda, design). I výstupy street artu lze dnes výhodně zpeněžit. Obě témata jsou totiž v rozporu s autorskou „čistotou – odvahou – nezištností“, avizovanou v druhém úvodním textu, signovaném Istvánem Lékóem. Textová část je tu zbytečně promarněna ke škodě knižního celku i pražské streetartové scény.

Pokus o komunikaci navenek

Reprodukce, byť anonymní (jmenovitě i místně), naštěstí vše nahrazují. Konečně jejich vydání je z hlediska operativní dokumentace záslužná činnost, protože většina z fotograficky zachycených pražských realizací již nenávratně zanikla nebo každým okamžikem zanikne. Intervence do veřejného prostoru pohybující se na hraně zákona s tímto osudem počítají. Jako by se tu mezi řádky samovolně vytvářely nové mýty o anonymních tvůrcích současnosti, na jejichž způsobu práce (rychlost, adrenalin, stylizace, zkratka, kontext, šifry) si lze fyzicky uvědomit vlastní hranice veřejného prostoru i jeho sociální a vlastnické proměny a vazby. Kniha oslavuje dobývání sdíleného teritoria nově formulovanými patafyzickými prostředky. Otázkou zůstává, zda živé patafyzické aktivity, byť podbarvené společenskou nespokojeností, politickou revoltou, šířením konkrétní ideologie, mesiášskými sklony nebo pouhým narcisismem, potřebují podobné pomníky, a pokud ano, zda tak překotně brzy. Nebezpečí se totiž skrývá v tom, že se tímto způsobem pouze urychlí časem neodvratný vstup nezávislého „street artu“ do uměleckého establishmentu, který si ho už využije a zrecykluje po svém, jako se to stalo například s graffiti. Tržní mechanismy jsou jednoduše velmi mocné a těžko se jejich svodům odolává.