Choreografická soutěž Cena Jarmily Jeřábkové již zná své laureátky za rok 2007. Jsou jimi Klára Alexová z České republiky, Katerina Papageorgiou z Řecka a Milena Ugren Koulas ze Srbska. Konzervatoř Duncan Centre, která Cenu uděluje, ji navíc letos zabalila do mezinárodního festivalu současného tance a tanečního divadla, nazvaného Festival Nové Evropy.
Dvěma soutěžním večerům tak předcházely choreografie loňských laureátek – Márty Ladjánszki, Dagmar Chaloupkové a Dory Hoštové. Závěrečný večer oceněných choreografií ukončil koncert z díla Luboše Fišera (1935–1999) v podání Zemlinského kvarteta.
Cena Jarmily Jeřábkové byla letos stoprocentně feminní. Soutěžilo osm choreografek, kromě již jmenovaných zemí ještě z Rumunska, Estonska, Polska a Bulharska, které vytvořily celkem šestnáct choreografií. Každá předvedla povinně jednu na hudbu Luboše Fišera a druhou volnou. Délka nepřesáhla 25 minut a až na výjimky převažovaly choreografie sólové či duety. A všechny soutěžící zároveň vystoupily jako interpretky svých vlastních choreografií.
Katerina Papageorgiou i Milena Ugren Koulas si z Fišerovy hudby vybraly orchestrální skladbu z poloviny šedesátých let Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy. Obě – první v choreografii Ostia a druhá v choreografii Nothing – předvedly jakousi totální vyšinutost a vykloubenost. Ugren Koulas apokalypticky deformovala tělo i ve své druhé choreografii While Walking. V ní tančila v tak minimalistickém kostýmu, že bylo možné sledovat doslova každý sval. Deformace byla stejně intimní, tělesná a až iritujícím způsobem odhalující jako nahota.
Nahotu využila Klára Alexová v choreografii K13OMNATA. Svlečená do půli těla tančila v hloubi jeviště a v maximálně tlumeném světle. Pohybem dokázala evokovat strach – z neznámého, z otevření zakázaných dveří.
Své místo měl na festivalu i taneční humor, především v osobě estonské choreografky Triin Reemann. Ta ho dokázala dostat do každého jednotlivého, specificky nervního pohybu, stejně jako do choreografického celku interpretovaného se svým tanečním partnerem. Předvedli performanci spíše na pomezí tance a pantomimy.
Podobně publikum rozesmála i bulharská choreografka Petya Stoykova vystoupením parodujícím béčkové filmy – stejně jako inscenací Danza, v níž roztančila běžné scény z každodenního života. Odtančit je přece možné i šroubování žárovky.
Nutno říci, že letošní ročník nasadil laťku hodně vysoko. Přes rozdíly v poetice jednotlivých soutěžících i přestože se každá z choreografek přikláněla více buď k tanci nebo k tanečnímu divadlu, byly všechny choreografie profesionální a jasně odlišitelné. Přiznám se, že mě program festivalu překvapil. Matně jsem si pamatovala jeden z prvních ročníků, který mě moc nenadchl. Ten letošní však představil vyzrálé choreografky s mezinárodními zkušenostmi, některé s předchozí školní zkušeností z Duncan Centra.
Autorka je divadelní kritička.