Utíkej, brácho, honí tě stará doba

Již při čtení internetové anonce na výstavu Kytky v popelnici. Společnost a móda v sedmdesátých letech v Československu jsem narazila na několik nesrovnalostí. V anonci se konstatuje, že období sedmdesátých let bylo v oblasti světové módy bohaté a přelomové. Opak je pravda. Přelomová byla léta šedesátá, tam se zadrhla kola modernismu. Přestalo se věřit, že nové barvy, materiály a tvary jsou lepší než ty z předchozí sezony. Po letech šedesátých následovalo období, jehož nejvýraznějším znakem byla ztráta návrhářské kreativity. Byly tehdy položeny základní kameny postmodernismu, což v módě znamenalo, že přední návrháři, kteří udávali směr, nechali před námi v rychlosti defilovat jen řadu retrostylů. Autorka anonce se mýlí i v tom, že haute couture byla ovlivněna antimódou. Společnost se sice tvářila egalizovaně, ale návrháři, byť ztráceli invenci, si zachovali svou nadřazenost. Snaha popsat dobu s přesahem do zahraničí tedy v  textu avízujícím projekt poněkud selhala. Pro jistotu jsem prolistovala celý ročník Vogue tohoto desetiletí v britské i francouzské verzi. Kdyby tehdy haute couture tvořila pod vlivem antimódy, nemusel by Terry Jones, editor Vogue, který viděl, že „ulici“ nikdo v těchto kruzích nerespektuje, založit alternativní, zprvu „samizdatový“ časopis i-D.

Po filmu inspirací hudba

Pro orientaci by bylo lépe uvést, že ve světě módy na jedné straně stála haute couture, která předávala nápady konfekční módě povýšeně shora, a na straně druhé tlačili na komerční výrobu mladí lidé, kteří se zhlíželi v ikonách hudebního světa. Film jako inspirační zdroj už ztratil svou výsostnou pozici. Od sedmdesátých let začal komerční módě s úspěchem dláždit cestu rock. Zdaleka to ještě nebyl punk, co ovlivnilo módu ve světě sedmdesátých let, jak se nám snaží vsugerovat výstava. Významnou roli zde sehrála především subkultura „funky“ z jazzového prostředí černošských ghett v New Yorku a její bílá odnož „glam“ s Davidem Bowiem z Londýna: boty na vysoké podešvi, „žraločí“ límce u košil, potištěných změtí různých vzorů, a předimenzované klopy kabátů. To vše je na výstavě prezentováno bez komentáře. Byl to zjevný následek rozpadu hnutí hippies, které bylo vlastně jen slepencem rozmanitých subkultur. Především beatnici, kteří v rámci asimilace do komunity hippies museli načas poslouchat pro ně nesnesitelné country, se konečně mohli vrátit k tomu, co zbožňovali: ke kořenům „černé hudby“. Punk, který ovšem v žádném případě módu sedmdesátých let v Československu neovlivnil, nelze zúžit, byť v anonci, pouze na svastiku, to by odpovídalo popisu sukně větou „má knoflíček na kapse“. Punkové vnutili světu nový kulturní vzorec. Navázali na rebely předchozích desetiletí, meziválečné „dada“ a „situacionisty“ z padesátých let. Vpadli do doby, jejímž heslem bylo „přežít“. Není se co divit. Nezaměstnanost, pumové atentáty, naprostá umělecká vyčerpanost rockové hudby. Přežít znamenalo zredukovat se jen na činnost těla, odhodit zbytečnou kulturu, která se asimilovala do komerce. Každá nová kultura zatracuje staré hrdiny. Pro punky to byli hippies. Přeloženo do jazyka módy to znamená: „Proboha, jen ne žádné džíny, výšivky a dlouhé vlasy.“ Nastoupila kůže, potisk srstí divokých šelem, hlásající, že pódium je džungle a boj o mikrofon. Také plasty jako atributy nově pojaté sexuality.

Punkerské harampádí sice v zahraničí provokovalo, ale tehdejší módu u nás vůbec neoslovilo. Model punkera prezentovaný na výstavě je navíc uměle vytvořeným dílem švadlen a původním českým punkerům, kteří sem ovšem těžko přijdou, by zajisté připadal neskonale směšný, podobně jako vedle něho stojící „mánička“ – model na figuríně s tváří sebevědomé sexbomby osmdesátých let. Zajímavější by spíše bylo připomenout návštěvníkům, že intelektuální zakladatelé punku si malovali na tváře a na trika citáty z filosofa Adorna. Zlákalo je jeho přirovnání člověka ke stroji, což možná vysvětluje, proč v módní fotografii té doby nenajdeme žádnou ikonu, jako byla v předchozím desetiletí například Twiggy. V sedmdesátých letech existovala jen živá figurína, s kterou fotografové manipulovali v prostoru a čase. O tom se však na výstavě, přes sliby v anonci, nic nedozvídáme.

Nechte kytky na louce

Název výstavy Kytky v popelnici, převzatý z písně punkové skupiny Sex Pistols, tedy naprosto nekoresponduje s jejím obsahem. Je sice efektní, ale postrádá výpovědní hodnotu. První čeští punkeři se objevili opravdu až na počátku osmdesátých let. A hlavně: v našich podmínkách jim nikdy nešlo o módu. Punkerem z pohledu módy mohl být každý, kdo se na veřejnosti objevil ve svetru naruby. Punkové si u nás oblékali protestní myšlenky.

Zmocnit se tématu módy sedmdesátých let, které má tak neuvěřitelnou „sloní paměť“, vyžaduje nejen odvahu – ta kurátorce zjevně nechybí –, ale i odbornou znalost, která by tematizovala dobové problémy. Vzhledem k tomu, že jsem se na vývoji nových textilií tehdy ve Výzkumném ústavu textilním podílela, vím, co tehdejší výrobce omezovalo: dovoz nekvalitních surovin pro výrobu přízí a nedostatečné prostředky pro konečnou úpravu materiálů. Jejich kvalita je oním dominantním námětem, který vypovídá o době. Nadprodukce vyrobené metráže navíc zapříčiňovala uniformitu, na všech pultech stejné zboží. Touha po původnosti, individualitě či jinakosti dala šanci domácím švadlenám a kutilství, zároveň ovšem snaze opatřit si „zboží z dovozu“. To bylo běžnou výsadou kádrově dobře zavedených pracovníků. Nikdy nezapomenu na prodejnu pro funkcionáře na Libereckých výstavních trzích.

Současná prezentace módy sedmdesátých let je pouhou nakupeninou modelů, bez hlubšího přesahu. Ty zahraniční, z kvalitnější produkce, jsou sice okamžitě rozpoznatelné, ale jejich zamíchání do modelů české výroby mate neodbornou veřejnost. Podobně nevhodné je přenášet na českou scénu termín haute couture, jak se to děje na některých popiskách. Nic takového u nás nebylo.

Jinak nutno konstatovat, že celková instalace výstavy je z výtvarného hlediska velmi zdařilá. Je jen škoda, že se vystavenému materiálu nepodařilo vdechnout více obsahové sdělnosti. A konečně, jak jsem už naznačila, slušel by jí jiný název. Možná by bylo vhodnější použít heslo radikálů té doby, kteří módu ve světě opravdu ovlivnili: „Nechte kytky na louce.“ Otrhejte je, až vaše znalost doby dosáhne dostatečného odstupu, aby ji stálo za to věcně zhodnotit.

Autorka je historička módy.