Jako edičně poněkud záhadná se mi jeví být knížečka fotografií teplické rodačky Olgy Strohschneiderové (1963) Černá a bílá, vydaná v nakladatelství Aula za spolupráce Torstu. Obálka výborně vytištěného paperbacku – s lesklými, lakovanými reprodukcemi fotografií na jinak matném papíře – sděluje, že autorka se fotografii „věnuje od dětství, od roku 1996 používá digitální fotoaparáty, dosud publikovala pouze v denním tisku a na internetových stránkách“. Svazek Černá a bílá ovšem představuje soubor zveřejněný velmi předčasně, jde o debut nehotový a „poeticky“ makeupovaný.
Čtyři desítky černobílých záběrů Strohschneiderová exponovala v letech 2003–2005 v Česku, Německu, Španělsku, Francii, Švýcarsku a v Austrálii. Technicky těm záběrům není co vytknout. Umělecky se jedná o značně nevyrovnanou kolekci. Jednu její část tvoří žánrové obrázky, jež majitelku fotoaparátu jistě potěší coby vzpomínka na příjemné chvíle, ale zde jejich dosah končí (to platí zejména o záběrech z Uherského Hradiště, zřejmě Letní filmová škola „dělá svoje“). Druhou skupinou Černé a bílé jsou práce zhruba té úrovně, která je dostatečná pro obesílání časopisů typu Foto Video nebo DIGIfoto, v nichž je vždy určitý počet stran vyhrazen příspěvkům čtenářů, které posuzují odborníci; tam se občas objeví takzvaně hezká fotka, formálně spořádaná, obsahově docela konvenční. Třetí, bohužel nepočetnou složkou knihy jsou fotografie, v nichž popisnost a navoněná prostota ustupují vizuální pronikavosti a významovému zmnožení, „ztajemnění“ záběru.
Fotografie Olgy Strohschneiderové jsou reprodukovány vždy na pravé, pohledové straně. Vlevo je ke každému snímku připojen úryvek z díla určitého amerického literáta (Bukowski, Ginsberg, Ferlinghetti, Lowell, Mailer aj.), zastoupen je i anglický básník W. H. Auden. Tudíž není beze zbytku pravda, jak tvrdí tiráž knihy, že texty k fotografiím byly vybrány z „děl amerických básníků a spisovatelů“. Zvláštní je, že texty i fotografie vybrala jakási Aula, tedy anonymně kdosi, kdo se ukryl pod značku nakladatelství, které se – to jen na okraj – dosud věnovalo literatuře na nesrovnatelně vyšší úrovni (Gottfried Benn, Ernst Weiss, Jan Čep, Jan Zahradníček ad.), než je ta, kterou v oblasti fotografie reprezentuje Strohschneiderová. Známý fotografický publicista a kritik Josef Moucha do Černé a bílé připsal poetizující úvod, v němž se vyhnul jakémukoli konkrétnějšímu a závaznějšímu vymezení autorčiny tvorby, proto také hojný výskyt tří teček v jeho textu.
A ještě poznámka k míře potkávání se a nepotkávání se fotografií a textů v Černé a bílé. Když jsou Kerouakovy věty „Psi meditovali vstoje. Všichni byli v naprostým klidu. Celý měsíčný venkov byl mrazivě tichý… naprostý, studený požehnaný ticho.“ připojeny k záběru oproštěné, vylidněné scenerie z australské Anna Bay, kde před ratejnou a džípy stojí pes, lze tohle spojení obrazu a literatury akceptovat. Jestliže jsou však u jedné teplické zdi zachyceni v řadě stojící močící muži a k tomu přiloženy Ginsbergovy věty „,Bom Bom Mahadev!‘ volají jogíni mantrajógy, když pozvedají dýmku s ganjou k čelu, než z ní potáhnou.“, pak je tohle sousedství nechtěnou a komickou demonstrací jakési surrealistické metody.
Autor je redaktor MF Dnes.
Olga Strohschneiderová: Černá a bílá.
Úvod Josef Moucha. Aula – Torst, Praha 2006.