Příběh nedávno zesnulého francouzského filosofa, odbojáře a vědce, který měl blízko k české občanské společnosti, ukazuje, že angažovat se je normální.
V rozmezí několika dnů zemřeli nedávno dva významní Francouzi. Abbého Pierra (pravým jménem Henriho Grouèse, A2 č. 5/2007), kněze, zakladatele Emauzské společnosti, ochránce chudých a lidí bez domovů, občas vnímaného jako svědomí francouzské společnosti, zná širší veřejnost včetně české. Češi však měli možnost dobře poznat i myslitele a aktivistu Jeana-Pierra Vernanta. Byl překládán do češtiny, v Praze pobýval hned několikrát a pokaždé dokázal obecenstvo uchvátit. Jeho zásluhou také v roce 1981 vznikla francouzská Association Jan Hus. Sdružení, jež existuje dodnes, mělo původně za cíl podporovat československý disent se zaměřením na filosofii a společenské vědy. Vernant (1914––2007), člen mnoha významných francouzských vědeckých a akademických institucí a držitel čestného doktorátu Masarykovy univerzity, byl však spíš než významný vědec ztělesněním jevu, kterému se říká francouzsky „duch odboje“.
Plukovník Berthier bádá
Už Vernantův otec, vydavatel novin v Provins, byl nepřehlédnutelný občan. Mohli bychom ho charakterizovat jako republikána, to znamená, že mimo jiné hájil na konci 19. století Dreyfusse a republiku proti monarchistům a klerikálním aktivistům. Z jeho syna (který se narodil v roce 1914, necelý rok předtím, než otec padl) vyrostl filosof, antropolog, historik, ale především člověk angažovaný v životě polis, nejen v mezích národních či státních hranic. Jean-Pierre Vernant o sobě dal poprvé vědět ještě před válkou, kdy dva roky po svém bratru Jacquesovi dokázal získat „agrégation“ z filosofie (snad jediný známý případ takového rodinného úspěchu). Už tehdy se účastnil politiky, nejdříve v mládežnické organizaci komunistické strany a od roku 1937 jako člen PCF (Parti Communiste Français – ze strany vystoupil celkem třikrát, naposledy v roce 1970). Před válkou stihl hodně cestovat, do Řecka, do Sovětského svazu (odkud pocházela jeho žena a kam se spolu vraceli zejména v šedesátých letech). Pak už nastala mobilizace, válka, demobilizace a nutnost postavit se okupaci. Jean-Pierre Vernant se postupně, nakonec pod pseudonymem plukovník Berthier, dostal do čela malé odbojové armády, spadající původně do organizace Libération, vedené mimo jiné Lucií a Raymondem Aubrakovými. Skupina dokázala osvobodit jihovýchodní francouzské město Toulouse a celý tamní region, kde byl Vernant posléze jmenován vojenským velitelem.
Po válce se vrátil k filosofii, v roce 1948 vstoupil do CNRS (Centre National de la Recherche Scientifique) jako vědec a začal se svérázným způsobem zajímat o témata poměrně známá, ale svým způsobem opomíjená: například o řeckou filosofii. Pod vlivem Louise Gerneta a Ignace Meyersona přemýšlel o tom, co znamenalo být Řekem během antiky, co tehdy znamenalo být sám sebou, vidět, věřit, jaký byl vztah k druhému, k bohům atd. Snažil se pochopit a vysvětlit přechod k racionálnímu myšlení, který byl u zrodu naší současné kultury. Jeho díla jsou základním přínosem k pochopení světa Řeků a funkce mýtů ve společnosti. Ve své době byly Vernantovy myšlenky ještě značně atypické, měl problémy je prosadit – první krátké dílo Les origines de la pensée grecque vyšlo z podnětu filologa Georgese Dumézila v roce 1962 u etablovaných Presses Universitaires de France, ale další kniha byla vydána až v roce 1965, a to u levicového Françoise Maspera. Sám filosof by se asi neoznačil za učitele, ale mnozí jeho žáci jsou dnes předními intelektuály.
Dejme dějinám svobodu!
Zkušenost s odbojem, tajnou, o to důležitější pospolitostí, byla patrně pro Vernanta nejen závažným a nutným momentem v životě, ale i součástí jeho filosofie. Pospolitost, bratrství vzniklé během let okupace ho doprovázely pořád. Bylo to slyšet a vidět, když přednášel i hovořil soukromě, všechny teoretické poznatky spojoval s životem; životem posuzoval, měřil. Bylo na něm znát, že staré boje pokračují, že je důležité angažovat se neustále.
Bývalý plukovník Berthier v poválečném období bojoval proti radikální pravici, proti kolonizaci, proti válkám (v Indočíně, alžírské, vietnamské, v Iráku). Se svým přítelem a Pierrem Vidal-Naquetem, který zemřel před půl rokem, vydal několik knih a mnoho výzev. Poslední podepsaný manifest, v roce 2005, hájil „svobodu pro dějiny“: brojil proti snahám uzákonit oficiální dějiny (v tomto případě uznat „pozitivní úlohu kolonizace“). Vernant byl intelektuál, který se cítil být součástí společnosti, o sobě však hovořil málo a se značnými rozpaky. Dlouho se zdráhal mluvit například o své účasti v odboji. Až předloni napsal nejen vzpomínkovou knížku La Traversée des frontières, Přecházení hranic. Nedlouho poté svou poslední hranici přešel sám.
Autor působí ve Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách v Praze (CEFRES).