Mládí vpřed

Čtyři mladí lidé přešlapují uprostřed jeviště. Napůl nejistě a napůl odhodlaně se dívají do publika. Jsou tady; je to jejich chvíle. Celá skupinka se v poskocích rozbíhá dokola, běh vzápětí vystřídají detailní záběry jejich tváří na plátně. Dvě dívky a dva chlapci, jimž je kolem dvaceti let, jsou hlavními objekty divadelně-sociologického zkoumání choreografky a tanečnice Kristýny Lhotákové a jejího partnera Ladislava Soukupa (dohromady LaS Company) v nové inscenaci O Jeníčkovi a Mařence (Hanzel and Grettel).

Lhotáková a Soukup se ve své tvorbě již delší dobu věnují práci s netanečníky. Nechtějí vytvářet představení nabitá výkony profesionálních umělců, jde jim o přirozenost a autenticitu. Jejich interpreti, stojící mnohdy poprvé na jevišti, mají možnost vnést na divadelní jeviště pravdivost, okořeněnou hlavně rozličnými osudy skutečných lidí. V předchozích inscenacích autoři již pracovali s dámou ve velmi pokročilém věku či s trojicí mužů padesátníků. Zdá se tedy přirozeným zpětným vývojem, že v současné choreografii zkoumají fenomén mládí.

Na pomoc si berou pohádku o Jeníčkovi a Mařence, kterou performeři střídavě vyprávějí v jednom z krátkých filmů Víta Klusáka, jenž je promítán v průběhu představení. Mladí lidé se sice dívají vpřed, jsou ale přitom stále jen krůček od doby, kdy jim rodiče vyprávěli pohádky. Mají je hluboko uložené, stejně jako v sobě nesou rysy svých rodičů. Nedozvíme se ale o nich nic konkrétního, jejich hlavním úkolem je právě být mladými, v životě i přímo na jevišti.

Věkový průměr účinkujících zvyšují Lhotáková a Soukup, kteří zde taktéž vystupují, a to jako komentátoři, průvodci i manipulátoři. Podivný pár pro naše Jeníčky a Mařenky představuje někdy vábivé nebezpečí (to když se dostaví se zakrvácenými vlčími zuby), někdy oporu v neumělém tanci či obraz rodičů (to když za jejich zády mladí zakoušejí první citová vzplanutí).

U takovýchto projektů zůstává otázkou, zda samotné bytí neherců či netanečníků na scéně stačí na to, aby promlouvalo k divákovi a zanechalo po sobě silnou výpověď. Čtveřice kromě fyzicky náročného dlouhého pobíhání a nekonečných pohledů do hlediště nemá moc práce a nemůže pomýšlet na to, že by takto sama unesla celek představení. Míra kýžené autenticity se paradoxně zvyšuje s přechodem aktérů na filmové plátno – tam přirozeně propukají v smích či v tanec se svými rodiči, zatímco živě na jevišti jsou nevýrazní a hlavně nejsou sami sebou. Ale vlastně ani sami za sebe: jen poslušně opakují, co nacvičili pod dohledem Lhotákové a Soukupa, kteří si naopak svou performanci beze zbytku užívají.

V předchozích projektech LaS Company využili možnosti pracovat se životními zkušenostmi interpretů-amatérů, a sestavili tak barvitý obraz téměř dokumentárního charakteru. Mládí protagonistů inscenace O Jeníčkovi a Mařence to v takové míře neumožňuje, a i proto vzbuzuje tolik pochybností. Přesto tihle čtyři stateční místy přinášejí svěžest a špetku jisté urputnosti, která se jim určitě bude hodit, až budou někdy ztraceni v temném lese.

Autorka studuje taneční vědu.