Předvolební prezidentská kampaň ve Francii nabírá na síle. Dva hlavní kandidáti používají odlišnou rétoriku, ale zda se bude lišit i jejich politika, není jasné.
Do francouzských prezidentských voleb zbývá necelých deset týdnů. Z hlediska politiků tedy přihořívá. Na rituál, který se ve Francii opakuje každých pět let, je ale možné se dívat poněkud odtažitěji. Z hlediska politické antropologie se dá říct, že má obdobný význam jako magické schopnosti králů kapetovské dynastie léčit krtici přiložením rukou. Mystérium hypertrofované moci prezidenta, centrální postavy francouzského politického života, je v tomto pohledu podrobeno volební dekonstrukci. Voliči ale mohou mít i nadále pocit, že participují na něčem velkém.
Při posledních prezidentských volbách v roce 2002 se do prvního kola přihlásilo 16 kandidátů. Letošní první kolo voleb má naději být ještě roztříštěnější. V současné době se hovoří o více než dvacítce potenciálních zájemců o klíče od Elysejského paláce. Kromě dvou hlavních favoritů, jimiž jsou kandidátka Socialistické strany Ségolène Royalová (francouzskými médii familiárně přezdívaná Ségo) a představitel pravicové UMP Nicolas Sarkozy (alias Sarko), se představila i řada dalších pretendentů na prezidentské křeslo. Zastupují spektrum od extrémní levice po extrémní pravici. Jsou mezi nimi ale i ti, kteří prohlašují, že jsou mimo klasické politické dělení. Patří k nim například i představitel hnutí „Allez France“ a jediný kandidát na prezidenta původem z druhého břehu Středozemního moře – Rachid Nekkaz. Oživením je kandidát, který bude sledovat předvolební dění z vězení. Jde o neúnavného protiglobalizačního rebela, larzacského sedláka José Bového. Kandiduje za konglomerát politických skupin označující se jako „protiliberální levice“. Bové, který se zároveň vyhraňuje proti strnulým pozicím francouzské komunistické strany, byl na počátku února odsouzen ke čtyřem měsícům vězení za devastaci pole s geneticky modifikovanými plodinami. Třiapadesátiletý recidivista, který byl již dříve souzen za obdobné akce vandalismu nejen proti polím geneticky modifikované kukuřice, ale i proti obřím poutačům na občerstvení Mc’Donalds, by tedy v případě vítězství ve volbách do Elysejského paláce přijel pravděpodobně rovnou z vazby.
Daleko pravděpodobnější je však jiná, historicky již vyzkoušená trajektorie francouzské nomenklatury. Původně lokální politik z Neuilly sur Seine (snad nejbohatšího předměstí Paříže, nalepeného na notoricky „šik a šok“ 16. městský obvod) Nicolas Sarkozy v době svého starostování prohlašoval, že jeho klienti, kteří platí na daních daleko více než obyčejní Francouzi, by měli být zvýhodněni i při rozhodování o budoucnosti země. Jako ministr vnitra pak Sarko proslul svou nesmiřitelnou taktikou proti „předměstské intifádě“ podzimu 2005. Mezi jeho oblíbená slova z té doby patřila „verbež“ (označení bouřící se mládeže) a „vodní dělo“ (jako řešení). Coby oficiální kandidát a předseda nejsilnější pravicové strany UMP staví svou předvolební kampaň na třech pilířích – na ekonomickém liberalismu, bezpečnosti a represi. Jeho ultakonzervativní politický amalgám je doplněn o otevřený populismus, zejména ve vztahu k přistěhovalectví. Navíc je Sarko miláčkem médií a pořady jako místní „Prima vařečka“ se bez něj neobejdou.
Postoj Ségolène Royalové vůči přistěhovalectví se od Sarkozyho restriktivní pozice příliš neliší. Otázkou zde zůstává, zda dva hlavní favorité na prezidentskou pozici pouze reflektují veřejné mínění francouzské většinové společnosti či je svým postojem fabrikují. Možná ale prostě vědí, kde sbírat hlasy. I ve Francii lze totiž pozorovat „antverpský syndrom“, kdy přistěhovalci s právem hlasovat volí, snad jako demonstraci úspěšné integrace, protiimigrační politické síly, slibující zastavení dělby koláčů bohatství. Pokud Ségo ve svém stobodovém programu, vyhlášeném druhou únorovou neděli, o přistěhovalectví vůbec hovoří, pak používá liberální žargon („přizpůsobit migraci skutečným potřebám trhu“) a stanoví řadu podmínek (legalizace sans-papiers až po 10 letech přítomnosti na francouzském teritoriu). Ve svých projevech používá Ségolène Royalová řadu vzletných a líbivých frází politického multikulturalismu („Francie, která se akceptuje taková, jaká je...“, „Francie barevná a promíchaná…“), přitom se ale nerozpakuje jako řešení pro problémy předměstí navrhnout speciální, armádou střežené polepšovny. Řadu nadějí na druhé straně vzbuzuje její sociální program. Bída, která provází hospodářskou krizi uplynulého desetiletí, má být podle Ségo řešena státním intervencionismem. Stát má garantovat zvýšení minimálního platu na 1500 eur (tedy nárůst o 250 eur vůči současnému stavu), přijít mají i speciální dotace pro mladé, kteří se chtějí osamostatnit, má být zajištěno právo na ubytování všem a zdravotní péče zdarma do 16 let věku.
Pro potřeby porovnání politických programů jednotlivých kandidátů, které se, slovy slovinského sociologa, filosofa a kulturního teoretika Slavoje Žižka, od sebe často liší pouze negativní definicí vůči druhému pólu politického spektra, byl ve Francii zaveden pěkný vynález. Jde o internetový portál, který základní body programu za voliče porovná (www.votons.info/2007/election-presidentielle/comparer). Hlasujícím pak už zbývá jen se ztotožnit s jednou z reprezentovaných ideologií a na počátku května se dostavit k urnám v prvním kole prezidentských voleb.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.