Jak jsem dostal Bookera

Čtyři nebo pět týdnů bookerovského běsnění si romanopisec zrovna protrpí, zvlášť když se jeho či její kniha dostala do nominací. Lidé, kteří běžně získávají proslulé trofeje, například sportovci nebo herci, bývají zvyklí vystupovat na veřejnosti, ale my nebozí škrabáci jsme bytosti od přírody plaché, zvyklé dřepět doma a začerňovat nevinné bílé stránky; když si nás najde hledáček médií, míváme sklon cukat sebou a vydávat úzkostné zvuky.

Šestici autorů, kteří se dostali do užšího kola letošní ceny, čekala vybraná muka v knihkupectví Hatchard’s na Piccadilly, muka půlhodinová, v pondělí přes poledne. Hatchard’s je jedno z posledních nefalšovaných knihkupectví na světě (prý tam nakupuje knihy královská rodina, což mu, jak se domýšlím, vynáší víc prestiže než peněz) a můj oblíbený knihkupec Roger Katz je skvělý a neúnavný nadšenec do dobré literatury.

Takže v pondělí nás šest napochodovalo do jeho obchodu za kmotrovského dohledu bdělých reklamních pracovníků. Měli jsme podepisovat nominované knihy. Potom jsme se tam ještě chvíli ochomýtali, pokoušeli jsme se v pohnutí nerozmačkat umělohmotné pohárky na víno, které nám vrazili do rukou, věnovali jsme se břitké konverzaci a snaze necenit jeden na druhého zuby. Načež přišli fotografové. Brali nás v abecedním pořádku, takže jsem musel první. Nechápu naprosto, jak celebrity přestojí neustálé trestné uličky fotografování, kterými musejí chodit denně. Nedávno se mi doneslo, že nejcelebritnější z celebrit, Paris Hiltonová, slyší cvakat závěrky fotoaparátů, i když kolem žádné fotoaparáty nejsou. Fotografování je totiž atavistický zážitek, který oživuje náš odvěký strach, že kdo pořídí náš obrázek, nezbytně nám s ním vezme i část duše.

Fotografové – určitě jich tam bylo tak třicet – bez ustání vyvolávají jméno oběti, aby se dívala do jejich objektivu a žádného jiného. Prohnaně začali vyvoláváním našich křestních jmen a pak přešli k pánům a paním, protože správně usoudili, že taková zdvořilost jim vynese patřičně vřelý pohled. Když se Bookerova cena vyhlašuje, je docela pracné to vše přečkat, aniž byste se umrtvili mocným, téměř fatálním přísunem alkoholu. Když jsem byl v užším výběru minule, měl jsem mírně upito už od deseti dopoledne, a to díky tomu, že v ranním letadle z Dublinu dávali sekt zdarma (tehdy totiž Aer Lingus byly pořád ještě aerolinky). A od čtyř odpoledne už mě nohy stěží nesly. Tentokrát jsem dopoledne radši po nočním přeletu z New Yorku prospal, vypil jsem jenom trošku vína u Rogera Katze a pak jsem si dal oběd s dámou, která se mi stará o reklamu (plavovlasou kráskou, o jejíž totožnost se pak zajímali prakticky všichni, kdo sledovali večerní televizní přenos z Guildhallu). Nato jsem se vrátil do Athenaeum Clubu, kde jsem bydlel, a po celé interview se znepokojivě bystrým a sečtělým novinářem z Los Angeles Times jsem pil jenom vodu. Se sklenkou vody, nevinně třímanou v ruce, jsem se cítil jako světec.

Můj nakladatel a ona plavovlasá kráska mne měli v půl sedmé vyzvednout a pak odvézt do Guildhallu. Po interview jsem měl volnou hodinu a šel jsem se projít do St James’s Parku, jednoho z nejkrásnějších veřejných prostranství v Londýně. Zastavil jsem se na mostě pojmenovaném na počest princezny Diany a sledoval jsem pět vřískajících racků a jednu malou, ale odhodlanou kachnu, jak se perou o kousek chleba: stejně jako Užší seznam (tak říkali nám šesti). Kachna vyhrála.

Guildhall je prazvláštní budova. Je stará, ale kdovíproč přesto vypadá jako falzum. Ve velkém sále popíjelo obecenstvo šampaňské; všichni byli oblečeni do večerních rób a obleků a hladově propátrávali obličeje členů Užšího výběru, obličeje, jež už byly uzamčeny ve strnulosti, mající vyjadřovat nulové emoce. Kazuovi Ishigurovi kdosi zvesela pověděl, že se tváří nevyzpytatelně; ozvalo se pár zhrozených zasyknutí, ale Ish je přívětivý člověk a jen se pousmál. Všichni obdivovali černé šaty Zadie Smithové, téhož jména Ali naopak hrdě vystavovala odřené sportovní boty. Já jsem si ve smokingu a s motýlkem připadal jako melancholický rytíř v poněkud těsné, rozpařené a neohebné zbroji.

Bookerovský večer trvá čtyři hodiny – tedy když počítáme i recepci se šampaňským, která začala v půl sedmé, útrpně vleklou večeři, u níž jsem byl chronicky neschopen rozlišovat mezi jednotlivými chody, které mi do jednoho chutnaly jako ohřátá lepenka, a pak i samotné vyhlášení cen, které mělo začít přesně ve 22.25. Vysoko na kůru si lidi z BBC rozkládali vybavení. Konferenciérka té bookerovské slávy, Kirsty Warková z pořadu Newsnight, se ukázala být, jako to je se všemi televizáky, menší, než jsem čekal; bezpochyby si mlčky udělala tutéž poznámku o mně.

O čem se mluví u večeře před Bookerem? Hlavně se nesmíte slovem zmínit o jednom tématu, a tím je výrok poroty, který padl před řadou hodin a který zná jen hrstka novinářů, jimž jméno vítěze prozradili v šest večer, aby to stihli do uzávěrek; ti jsou však pod přísahou vázáni udržet to po příští půl páté hodiny v tajnosti. To pro ně musí být nesmírně nelehká situace. Jen si to představte: jste zuřivý reportér, povědí vám něco, co by moc ráda věděla veliká spousta lidí, ale vy to nesmíte prozradit.

Kdovíjak jsme to všichni přežili do desáté večer, kdy začíná přenos BBC. Na obrovitých televizních obrazovkách rozmístěných po sále můžeme sledovat sami sebe, stále se strnulými výrazy a mrtvolně bledé, pokoušející se vyhlížet lhostejně a skrývající paralytické chvění rukou. Na kratičkou chvilku nabude vlády zdravý rozum, podobný slabému slunečnímu paprsku na hladině vzdutého moře, a vy si položíte otázku: co tady propána dělám v tom absurdním oblečení, proč se potím a vrtím kvůli pitomé ceně? Kam se poděla má rozvaha, soustředění, a v první řadě ona nekonečně rafinovaná smysluplnost, díky níž jsem tu knížku vůbec napsal? Včera jsem byl cosi jako dospělý, dneska jsem dítě ožebračených rodičů, dychtící po drahém, nablýskaném červeném bicyklu, který možná letos přinese Ježíšek. Zašátrám v kapse po obálce s oslíma ušima, na kterou jsem si napsal infantilně velkými písmeny jména těch, u kterých mám strach, abych jim nezapomněl poděkovat, kdyby nakonec přece jen… ne, ani na to nesmím pomyslet. Zachytím na obrazovce vlastní obraz; uculující se figurína z výkladu, paňáca s lesklou tváří.

Konečně povstává předseda poroty a chystá se oznámit, kdo je vítězem Man Booker Prize za rok 2005. A vy zažíváte pocit počínajícího pádu. Je to k smíchu. Jsem umělec, na tomhle vůbec nezáleží. Co to je, těch dvaapadesát a půl tácu? Co? Asi tak sedmdesát tisíc eur, oznámí mi hlásek v hlavě a pak se rýpavě zachechtá. Představím si, jak kdesi daleko, v jakési továrně, stojí tiskař nad strojem a jeho ukazovák se vznáší nad tlačítkem s nápisem reprint. S rozmarnou nelogičností se mi vybaví zážitek z Paříže, na rohu jedné ulice, kde jsem kdysi dávno…

Ozve se moje jméno, všichni u stolu jásají. Okamžitě mi přijde na mysl pasáž z básně Philipa Larkina Letnicové svatby, ta o ustaraných otcích nevěst, kteří nikdy nepoznali „úspěch tak nesmírný a naprosto fraškovitý…“. Probrodím se přes asi tak akr lepivého, bahnu podobného koberce, vyšplhám po schůdcích, vezmu si cenu, úděsně se zazubím do objektivu, pronesu krátký proslov, dopotácím se zpátky ke stolu, kterým stále zmítá euforie.

Nejsilněji ze všeho cítím šířící se úlevu z toho, že s touhle cenou si už nebudu nikdy muset lámat hlavu; zase budu s to si užívat časných podzimů; už nikdy nebudu muset sledovat zmučený výraz na tváři mého nakladatele, když porota opět přejde mou poslední knihu němým pohrdáním; po celé příští září si budu moct v klidu a míru psát; neboť jsem byl konečně obookerován.

Text vyšel v Irish Times. Přeložil Richard Podaný.