Revoluce s taseným přirozením

Miroslav Bambušek ve svém novém projektu Na Fidela mi nesahej! (s mottem S tebou, protože mě zabíjíš, bez tebe, protože umírám) tematicky zabrousil na Kubu a (nejen) její revoluci a diktaturu. Po Perzekuci.cz, v níž zkoumal česko-německé poválečné vztahy a komunismus u nás (viz A2 č. 3/2005 a 11, 24/2006), a po projektu v srbském Mostaru se dostal ke kubánskému komunistickému skanzenu, milovanému i nenáviděnému. Příběh o něm inscenoval v syrovém prostoru NoD a nešetří herce ani diváky.

Bambušek se drží své metody: psaní a zkoušení předchází studium literatury k tématu, podrobné rešerše. Inscenačními zdroji mu tentokrát (podle programu) byly spisy Leninovy, Mao Ce-tungovy, projevy Fidela Castra, texty Che Guevary, kubánská literatura... Vzniklý text jako základ inscenace je pouze jakousi synopsí, sledem dialogů, výkřiků, citací. Výslednou hodinu a půl trvající inscenaci pak lze označit jako směsici s podstatným tvůrčím vkladem samotných protagonistů.

Na Kubě nebo v blázinci

Bambuškův jevištní tvar je vizuálně agresivní manická erupce všeho možného, co se k tématu vztahuje, ať už reálně nebo asociativně. Příběh se odehrává na Kubě v budoucnosti v blázinci (čemuž odpovídají také kostýmy) podobném internačnímu táboru (všichni jsou poté oblečení do modré teplákové soupravy), do kterého na „léčení“ přicházejí, respektive jsou násilím přivlečeni bývalí revolucionáři Che Guevara (Karel Dobrý), Arnaldo Ochoa (Philip Schenker) a Fidel Castro (Jan Lepšík). Jsou konfrontováni se stávajícím osazenstvem blázince, na něž dohlíží Kurti (Tomáš Jeřábek), muž v ženských šatech, doktor/zdravotní sestra, který/á svěřence neváhá svádět (nechybí scéna anální soulože s Armandou – hraje Jan Kačena – v podprsence a lesklé minisukénce) nebo týrat.

Hned v úvodu si můžeme být jistí, že se protagonisté nezaleknou opravdu ničeho a diváky nehodlají šetřit. Vytahují a poměřují si přirození, revolucionáři pyšně soutěží, kdo ho má nejdelší. To je ale jen začátek – nahota je v inscenaci běžná, vrcholí ve scéně pomazávání se bahnem, všichni se nazí klanějí božstvu (oltář s fotografií Gustáva Husáka), zápasí, až se udýchaní svalí na zem.

Bambušek využívá a vrší doslova všechno, co mu přijde pod ruku. Revolucionáři zpočátku skrývají tvář pod maskou (maska a následné odmaskování, půjčování masky ostatním, kteří ji pak nemohou sundat, jako kdyby jim přirostla k jejich vlastní tváři). Tři revolucionáři přicházejí jako tři králové prosit za lepší zacházení a důstojné podmínky v blázinci a neváhají střílet hlava nehlava. Trestá se tu třeba ránou míčem (jak jinak než s rudými hvězdami) do hlavy – exekuce se ale změní v brutální fotbalové utkání s odtažitým komentářem na mikrofon (Tomáš Bambušek).

Najdeme tu ozvuky afrokubánské a latinoamerické religiozity včetně vúdú, kdy jsou revolucionáři zabiti prostřednictvím zástupných objektů-figurek, načež zázrakem vstávají z mrtvých. Zpívají se písně, češtinu prošpikovávají španělské proslovy, tančí se. Sestra Kurti dělá s revolucionáři krátká exemplární interview na téma jejich revolucionářské kariéry. Vše vrcholí hromadným zpěvem pod spuštěnou vlajkou jako v nějaké televizní estrádě (a dokonce se i přidává). Tomáš Bambušek a Miroslav Bambušek, původně dva pozorovatelé, postupně vstupují do děje jako komentátoři, účastníci fotbalového klání, symbolické postavy ptáků. Kouří nezbytné doutníky a na zádech bílých košil mají napsáno José a Martí, odkaz na básníka a spisovatele, který stál na sklonku 19. století v čele hnutí za nezávislou Kubu. Do toho řve hudba Petra Kofroně a kubánské rytmy někdy tak, že je řečenému stěží rozumět.

Český gulášek na latinský způsob

Na Fidela mi nesahej! je jakýsi scénický eintopf – inscenátoři smetli do jednoho hrnce všechno, co je napadlo, a zamíchali. Výsledek může bavit (třeba lavírováním mezi machismem a jeho ironizací), nadchnout, možná šokovat konzervativce, ale také nudit a otrávit. Je toho totiž tolik, že je těžké sledovat myšlenkové pochody inscenátorů, které jsou totiž stejně vystopovatelné spíš v textových materiálech k inscenaci než v ní samotné. A veřejné popotahování za pinďoura moc myšlenkově bohaté zrovna není, spíš zavání exhibicionismem.

Kvůli fascinaci obrazem inscenátoři chvílemi zapomínají, co chtějí sdělit, jaký to má všechno smysl. Možná je tedy lepší nechat se děním na scéně unášet, dívat se (například na fascinující ochotu jít absolutně až na hranici trapnosti – Tomáš Bořil simulující plavce na souši, oblečený pouze v tangách, sebevědomě vystavující na odiv své obtloustlé netrénované tělo s povolenými svaly a začínající celulitidou) – a poslouchat... To se však zase míjí s Bambuškovým záměrem apelativního angažovaného divadla. Na Fidela mi nesahej! nastoluje otázku divákovy předpřipravenosti – aby divák totiž skutečně „stíhal“, musel by disponovat obdobnou informační bází jako tvůrci. Jinak bude spíše pokulhávat nebo vnímat po svém, ale případné hloubky a poselství inscenace mu zřejmě uniknou. Pokud zde vůbec nějaké jsou.

Bambušek má rád kontroverzi. A jeho projekty patří mezi ty, které obvykle diváky nenechají v klidu a jež rozdělují publikum na nadšence a odpůrce. Po Perzekuci.cz jeho práce vzbuzuje zvláštní očekávání. Na Fidela mi nesahej! je erupce sopky nebo chrlení krve, pro leckoho nejspíš geniální dílo autora, jenž je momentálně „in“. Osobně se domnívám, že by tvůrcům neuškodila větší distance od vlastního díla a od mnoha zdánlivě skvělých nápadů. Přesto je jasné, že se o inscenaci bude hodně mluvit. Minimálně proto, že tak egoistická otevřenost a až bezohlednost vyjadřovacích prostředků se na našich jevištích v podstatě nevidí.

Autorka je divadelní kritička.