Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že jednotlivé kinematografie zemí bývalé Jugoslávie pracují všechny s totožnou poetikou a nesou jakousi společnou značku. Ta už je dnes ovšem prošlá a nelze ji nazvat jinak než ex-Jugo. Publikum však k těmto filmům přistupuje pokaždé se stejným očekáváním a nezřídka i neporozuměním.
Snímky autorů bývalé Jugoslávie bývají spojeny s bujarou muzikou, černým humorem a živočišnými typy, které v první větě zaklejí a zatají dech nad osudem. Ať už v tom cítíme rozředěné dědictví černé vlny jugoslávského filmu (1961–1971) nebo partyzánských eposů, k běžným klišé patří též filosofující hlupáci i sebedestruktivní extáze národního juchání. Při tom všem se pije, mluví o smrti a ze stěny putyky shlíží aspoň erotický kalendář. Nad tamními filmy se vznáší nejen stín katastrofy války (ve snímku No Man’s Land Danise Tanoviče), ale i děl balkánského figurkaření a temperamentu, které zastupuje v první řadě Emir Kusturica.
Krajina po válce
Zatímco střední Evropa bývá spojována s přívlastky jako křižovatka či most, země bývalé Jugoslávie jsou stereotypně tavicím kotlem, krajinou po bitvě. Retrospektiva, jež byla věnována tomuto regionu na 17. festivalu východoevropského filmu v Chotěbuzi (6.–10. listopadu 2007), narýsovala kinematografické směřování této oblasti „na konci světa“ o poznání přesněji. Zaznělo tam, že v minulých letech točili exjugoslávští tvůrci snímky, jaké se od nich v zahraničí očekávaly. Podle filmařky T. S. Mitevské nyní nastává čas, aby „mladá generace zkoušela naopak hledat samu sebe“, byť všichni pracují v roztříštěných a chabých podmínkách (mimochodem nesrovnatelně horších než v České republice).
Ve Slovinsku letos nevznikl ani jeden titul, vláda zcela zanedbává podporu filmu a producenti se tam ocitají v zakletém kruhu koprodukčního vyjednávání se zahraničním partnerem, do něhož nemají žádný vklad. Příkladem slovinského „hledání“ je předloňská smrťácká komedie Z hrobu do hrobu Jana Cvitkoviče. Ironické melodrama se odvíjí na půdorysu vísky a hřbitova, kde končí milostné naděje dvou outsiderů, pohřebního řečníka Pera a jeho kamaráda Šukiho. Do pitoreskního života zapadákova zasahují mrazivé ozvuky minulosti, již nelze překonat – láska sousedky mučené otcem nebo znásilnění dívenky bandou bezprizorních grázlů.
Příkladem středního proudu bylo v Chotěbuzi loňské delikátní drama Estrellita Metoda Pevce, které řeší (s vydatnou podporou hudby) lublaňské setkání vdovy po slavném houslistovi s chudou rodinou imigrantů z Bosny. Žena rozpozná v jejich malém chlapci hudební talent a snaží se mu pomoci k dráze hudebníka, což ale nevyvolá u jeho alkoholického otce stejné pochopení. Drama charakterů předvádí v praxi „rozparcelování“ Jugoslávie, k němuž došlo nejen na mapě, ale i v myslích lidí. Byť v tomto případě magie hudby vytyčené hranice nových států a nedůvěru šťastně překonává, vysledujeme tu stopy rostoucí vzájemné xenofobie a tendence národů se vůči sobě vymezovat. Už nejde o nacionalistické pamflety, jako tomu bylo kolem války, ale o boj za poválečnou identitu.
Není překvapením, že nepřehlednou se jeví situace v chorvatské kinematografii. Po období, kdy pohotově reagovala na válku – ne náhodou to časově lemují dva filmy Vinko Brešana Jak začala válka (1996) a Svědci (2003) –, částečně stagnuje. Marně se snaží získávat publikum, které je vůči domácím filmům lhostejné, anebo rozvíjí „jugoslávské koprodukce“. Naopak situaci v Bosně předurčují nízké ceny lístků; zisk z nich nestačí (s přihlédnutím k počtu kin) ani na pokrytí nákladů filmové postprodukce. Díky cizím producentům a mezinárodním iniciativám, jako je Balkan Fund při soluňském festivalu, byste ovšem stěží našli menší národní kinematografii, jež vlastní všechny možné ceny ze světových festivalů.
Probuzení v Srbsku
V Chotěbuzi se připomněla dramata „dosud nezhojených jizev“, jakým byla i melancholická komedie Pjera Žalici Dny a hodiny (2004). Návštěva Fukeho u strýčka a tetičky, jimž přijíždí opravit bojler, připomene oběma bolestnou ztrátu syna. V komicky staromódní domácnosti, kde se od té chvíle zastavil čas, se obnažuje nerv nejen domácí tragédie, ale i kolektivní paměti. Koprodukční snímek Armin Ognjena Sviličiče zase vzniká z napětí kontrastu vzpomínání a zapomínání. Jemně odstíněná lidová dvojice otce a syna přijíždí z Bosny do Záhřebu na casting německého snímku, jedoucího na vlně konjunktury jugoslávských příběhů. Filmařským „supům“ jugoslávské tragédie se až příliš pravdivý kluk, nesoucí v sobě stigma minulosti, nehodí do filmu, ovšem chtěli by o něm natočit alespoň dokument.
Pohledy mezinárodní kritiky se začínají upírat k srbské kinematografii, v níž lze vystopovat, jak se dosud paralyzovaná společnost probouzí k vědomí z prožitku války a z nacionalistické hypnózy. Filmaři se zaobírají velkými dramaty, a jako je tomu v případě snímku Huddersfield Ivana Živkoviče, bilancují lekci, kterou si Srbové ve válce uštědřili. Po letech se setkávají čtyři spolužáci, kteří kdysi drželi klukovskou kompanii, dokud jeden z nich neprchl do Anglie. Igor je během své návštěvy v rodném městě konfrontován s někdejšími druhy, dnes poznamenanými traumaty války a izolované vlasti. Na filmu upoutá neodbytnost bolestných přiznání, jež jdou pod kůži národní pýchy. S pomocí figur odkrýváme klaustrofobii zlomené generace (např. básník Raša, který se utápí v erotickém vztahu k mladičké studentce a ve vyšinutých představách ohledně zneuznaného slovanského národa).
V Srbsku se ročně dotočí v průměru šestnáct filmů, a v nich se jako na kolotoči střídá několik herců mezinárodního renomé. Pozoruhodné je, že vážné tituly podporuje i mediální mogul z bělehradské Pink television, která sladkými seriály ovládá domácnosti tohoto regionu. Tím nejlepším příkladem je rodinný thriller Klopka, v němž Srdan Golubovič poctivě ohmatává chvějící se zem pod střední třídou, která zažila ekonomickou transformaci, spojenou s korupcí a prorůstáním mafiánsko-vojenského komplexu do vedení státu. Mladen se snaží dostát otcovské a manželské roli i v nemožné volbě. Aby získal peníze na operaci syna se srdeční vadou, nechává se vlákat do vražedného mafiánského gambitu a zabije podnikatele.
Určitě nejtěžší situace ohledně filmu panuje v Makedonii, kde zůstává v provozu pět kin a tvůrcům chybějí i světla, natožpak kamera k natáčení. Přesto tam v roce 2007 vznikly tři snímky a mezi nimi i neotřelé podobenství dnešní balkánské ženy Já jsem z Titov Veles. Režisérka Teona Strugar Mitevská před třemi lety přiblížila realitu divokého východu na příkladu politického desperáta nové moci ve filmu Jak jsem zabil světce. Její aktuální snímek vyrůstá z příběhu tužeb tří sester (krasavice, narkomanky a neviňátka) v postindustriálním, komunismem a potom kapitalismem rozvráceném světě. I v Česku známá Labina Mitevská si v tomto naléhavém díle zahrála roli nemluvné éterické dívky, která je nakonec hrubě zneužita vysněným milým. Jak vidno, tento region má stále co říct, i když se u toho nemusí zrovna folklorně tančit a pít přes míru. Filmařům totiž nezbývá než se postupně vypořádat nejen s rozličnými klišé, ale také se svými vlastními stíny.
Autor je redaktor deníku Právo.