(Dez)iluze lidského pokroku

Lidských práv se zcela pochopitelně dotýká i problematika životního prostředí, není se proto čemu divit, když pro ni dramaturgové festivalu Jeden svět vytvořili zvláštní sekci, nazvanou Modrá zelená planeta.

Název sekce parafrázuje „slavný“ knižní titul Václava Klause, přičemž pořadatelé se zařazením americké Globální pohody (Everything’s Cool, USA 2007) přímo stavějí do konfrontace s postoji českého prezidenta. Dokumentaristé Don Gold a Judith Helfandová faktickými argumenty navazují na práci Ala Gorea (a jeho Oscarem oceněnou Nepříjemnou pravdu z roku 2006), při jejich prezentaci však místo Goreova edukativního tónu volí poetiku Michaela Moorea. Přitom jim chybí Mooreova typická „buranská“ ironie a v jejich případě se serióznost a kladení varujících vykřičníků doslova tře se snahou o sarkasmus. V porovnání s Moorem co do filmařiny navíc Gold s Helfandovou nedokážou udržet počáteční tempo, co do tematické roviny jejich práce ale vyznívá obdobně prvoplánově, bez možnosti prezentace opačného postoje, a tedy svým způsobem i manipulativně. Výsledkem měl být apel všem, již v změny klimatu nevěří, a ačkoliv hrozba snímkem prostupuje, její „popové“ balení veškerá sdělení zplošťuje. Globální pohoda je až okatě „cool“ a v diskusi o tomto ekologickém problému bohužel spíše nahrává názorové protistraně.

Všechno není „cool“

Opak představují zbylé tři filmy sekce. Formou umírněné dokumentární snímky doká­žou nejen vzdorovat skeptikům vůči environmentalismu (viz Klaus), ale zejména vyprovokovat pozornost k etniku či prostředí, která jako by byla globálními problémy zcela zastíněna. Ústřední roli zde nehrají klimatické změny, ale konkrétní lidská jednání zasahující do krajiny a bezprostředně pak do života obyvatel. V australsko-francouzské koprodukci natočený film Na konci duhy (End of the Rainbow, Austrálie, Francie 2007) popisuje příchod nadnárodní těžařské společnosti kvůli zlatu do Nové Guineje. Pro režiséra Roberta Nugenta v tomto případě není nejvarovnější dopad na guinejské scenerie, nýbrž téma střetu světa globalizace s mikrokosmem místních domorodců, kteří po celá léta zlato hledali a to pro ně představovalo jedinou možnost, jak se uživit. Nugent meditativně pomalými záběry trajektu s těžařskými stroji, vyplouvajícího vstříc k Nové Guineji, nepřímo navozuje pocit expanze, na jejímž konci bude silný ještě silnější a slabý ještě slabší. Místním obyvatelům je sice nabídnuta nová práce, nedlouho poté se ale dostavují první rozepře a vláda na místo povolá armádu. Film vyústí do deziluze, kde se společné blaho ukáže být blahem jen pro užší skupinu lidí – cizince. Tento podtext sociálního (a ekonomického) dobyvatelství by mohl dokument začlenit do jiných sekcí festivalu, s důrazem na provázanost domorodců se zemí/půdou je však jeho místo v „ekologické“ sekci opodstatněné.

Síla obrazů

Téma příchodu cizorodého tělesa do ustáleného a fungujícího organismu podobně variuje ve snímku O 3˚ chladněji (Otzenrath 3˚ kälter, Německo 2007) německý dokumentarista Jens Schanze, který získal před dvěma roky na festivalu Jeden svět Cenu za nejlepší režii. V rámci akce Garzwiller II se roku 2006 započala těžba hnědého uhlí na místě, kde stála vesnice Otzenrath. Přesídlení zhruba dvou tisíc obyvatel nezneužívá Schanze ke kritice energetických společností, stejně jako Robert Nugent ve svém dokumentu neosočoval firmu těžící zlato. Schanzův snímek neznázorňuje střet jedince s mocí, na rozdíl od Nugenta, v jehož dokumentu bezmocnost chudých rezonovala. Ačkoliv německému dokumentárnímu snímku dominují promluvy dnes již přestěhovaných obyvatel, samotné slovo v něm má paradoxně nejmenší výpovědní hodnotu. Střídmá vizualita, obdobná Nugentovu přístupu a tolik odlišná od té z Globální pohody, konkrétně Schanzeho zvolna plynoucí tok kladení statických záběrů vyvolává v divákovi pocity melancholie z přeměny krajiny. I bez režisérova vnitřního zaujetí, respektive jeho explicitního vyjádření vyvstává z filmového díla rozčarování z lidské hluchoty v otázkách alternativních zdrojů energie.

Poslední příspěvek dramaturgové festivalu vyňali z britské série China From The Inside. Díl Shifting Nature (VB 2006), na rozdíl od pojmenování sekce nepatřičně přeložený jako Zpátky ni krok, zpracovává znečištění čínských řek. V porovnání s předešlými tituly neobstojí ale ve stylu výpovědi. Volba atributů té nejkonvečnější, a tedy nudné televizní dokumentaristiky, se sice vyvaruje křečovité nenucenosti Globální pohody, přes svoji škrobenost ale nemůže docílit intenzity německého a australsko-francouzského filmu.

Modrá zelená planeta je tak na jedné straně demonstrací rozličných způsobů, jak zpracovat podobné téma, na straně druhé by jí oproštění od slabších příspěvků výrazně pomohlo k záměru zneklidnit stojaté vody...

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.