Mikoláš Chadima: Možná už jsem otrlý

Album Nech světlo dohořet, Kateřino vychází po dlouhé tvůrčí pauze. Jak dlouho písničky pro novou desku vznikaly?

Většina skladeb byla rozpracována v roce 2003 a dokončena v následujících dvou letech. Po prvním roce otcovství, kdy jsem vše ostatní odložil stranou a jen občas utrousil do zápisníku nějaký motiv, mi došlo, že se musím zase začít plně věnovat muzice nebo hledat jiné zaměstnání. Od Ivana Wernische jsem měl sadu nových textů, začal jsem na nich pracovat a nosit hotové party na zkoušky. Ale chtěli jsme změnu zvuku, a proto jsme se dohodli, že budeme nahrávat, až inovujeme technický park. Jenomže kapitalismus nás přidusil. Prachy na nové technologie padly na živobytí. Musím také přiznat, že jsem moc chuti do nahrávání neměl. Když člověk koukne do obchodu a vidí to množství... Ale kapela, která nevydává, jako by přestala existovat.

Na podzim 2005 MCH Band vystoupil s Agonem na Alternativě. Tehdejší program už ale tvořily písničky, které jsou teď na nové desce…

Přišla nabídka zahrát si v Arše s Agonem a bylo po předsevzetí, že nový repertoár budeme hrát až po vydání nového alba a vyzbrojeni novými technologiemi. V prosinci 2005 jsme udělali premiéru. Ano, byl to stejný materiál. Myslím, že o čtyři skladby míň. Bylo to nové, syrové a potom jsme na tom ještě dost dělali.

Proč to v téhle verzi nikdy nebylo natočené, když podobné projekty Agon Orchestra s Filipem Topolem nebo Plastic People na CD vyšly?

Zdá se, že už nejsme tak populární jako Topol a Plastici a ani jim se neshánějí peníze na takové projekty lehce. Odehráli jsme to tedy jen na Alternativě. Mysleli jsme, že budou alespoň tři reprízy a na nich pořídíme slušnou live nahrávku. Ale „velkokapela“ není levná zá­ležitost.

Jak se liší obsazení alba Nech světlo dohořet, Kateřino od sestavy MCH Bandu, která teď hraje na koncertech?

Zpěvačky – Sylvie Krobová a Markéta Puršová – na koncertech nevystupují. Ale se Sylvií občas uděláme dvojkoncert. Základní sestavu kapely tvořím já, Martin Schneider na baskytaru, Jiří Janďourek na klávesy a bubeník Jan Chaluš. K tomu dva hosté, trombonista Jan Jirucha a hráč na gramofony Petr Ferenc. Snažíme se jezdit na koncerty v šestičlenné sestavě, ale ne vždy jsou na to peníze. Takže se to mění v závislosti na přání a finančních možnostech pořadatelů.

Stává se, že byste hráli pro publikum, které by nevědělo, co je čeká? Loni jsem třeba na koncertu seděl blízko dívky, která pořád naříkala, jak je to vaše hraní depresivní. Její hoch ji utěšoval, že teď třeba zahrajete něco veselého. A v tu chvíli jste spustili Poddůstojníka umírajícího v haličském lazaretu…

Možná jsme už otrlí, ale nám se to tak depresivní nezdá. Tím nechci říct, že bychom naše písně pokládali za bůhvíjak veselé. Když se tak poohlédnu zpátky, ta mladistvá sranda nás přešla dost brzo, v sedmdesátém devátém. A důvod k nějaké veliké veselosti a jásotu nevidím ani dnes. K hraní pro nepřipravené občas dochází na různých městských kulturních slavnostech. Pro nás je to vždycky velice zajímavé a kupodivu ohlas nebývá špatný. Přibližně polovina lidí sice odchází, ale zbytek zůstává a nakonec vyžaduje přídavky. Většinou však samozřejmě hrajeme pro lidi, kteří nás znají. Pamětníci, jejich děti i děti nepamětníků, podivíni. Znalci pokřikují názvy starších písniček, vyžadují jejich přehrání... Kvůli nim teď program doplňujeme starými hity. Nejnověji jsme oprášili Prasinec.

To je skladba s trombónem, který se teď po víc než dvaceti letech zase vrátil do instrumentáře kapely. Ale na koncertu k 20. výročí MCH Bandu jste trombón měli, tehdy na něj s vámi znovu hrál Vladimír Dědek.

Vladimír byl perfektní, ale on už aktivně nehraje. Potřebuje delší čas, myslím tím v řádu týdnů, aby se rozehrál. Tehdy ten čas byl, šlo však jen o jednorázovou záležitost. Já jsem velký milovník trombónu, ale nedovedl jsem si tehdy představit, že bychom kvinteto honorářově ustáli jinde než na velkých akcích. A nutit Vláďu cvičit, chodit na zkoušky a přidělávat mu tím starosti kvůli jednomu, dvěma koncertům do roka? Když jsme před natáčením začali přemýšlet o trombónu na hostování, bylo jednodušší najít profíka, který je „v plném provozu“. Josef Štěpánek z jazzu mi doporučil Honzu Jiruchu z jazzu. Jirucha s námi nejprve natáčel, pak jel na jeden koncert, pak na druhý. Zapadl rychle. Najednou se ukázalo, že kvinteto a posléze i sexteto není, co se financí týká, tak velký problém, jak jsem si myslel.

Jak to vypadalo na prosincovém křtu nového alba v Arše?

Dobře. David Cajthaml vymyslel pěknou scénu, já nakreslil obrázky pro projekci. Světelná show! Kapela hrála dobře v kompletním obsazení. Jako hosté vystoupili Už jsme doma, Sylvie Krobová a s námi ještě Michal Pavlíček, mimochodem moc citlivě a vnořil se, jak bylo třeba. Ovšem týden před koncertem mě v noci budily hrůzné obrazy dvaceti lidí tísnících se pod pódiem a následného putování po bankách, abych ten krutý prodělek zaplatil. Naštěstí k tomu nedošlo. Lidí přišlo tak akorát.

Kdybyste měl zrekapitulovat své zkušenosti s různými vydavateli, které jste zatím vystřídal...

První byl Kocourův (Karel Havelka – pozn. J. R.) Globus International. Slušně zaplatil, do ničeho moc nemluvil a navíc se tehdy prodalo skoro 20 000 nosičů. Vydal pak na LP ještě Velkoměsto (program Chadimovy předchozí skupiny Extempore – pozn. J. R.). Jeho bývalý zaměstnanec Tomáš Křivánek udělal malou firmu TomK a vydal dvojalbum MCH Band 1982–1986. Když jsem v roce 1993 měl hotové album Gib acht!!!, najednou nebyl vydavatel. Navštívil jsem dvě velké firmy, tam o mně ale nikdy neslyšeli. Nic z toho nebylo a já si připadal jako pitomec a skončil s tím. Zmínil jsem se pak Josefu Rauvolfovi, a on že se zeptá na Monitoru. Mě by to už nenapadlo. Vladimír Kočandrle věděl, kdo jsem, a album bez řečí vydal. Takže na Monitor si nestěžuji. Pak už se zmátořila firma Black Point natolik, že začala dělat i CD. Od té doby vydávám u pana Šímy. Kdyby mi ta spolupráce lezla moc na nervy, tak u něj nevydávám. Z toho vyplývá, že ani v tomto případě nejsou za ta léta důvody k nějakým podstatným stížnostem.

Jak se teď díváte na nahrávky, které před Vánoci vydal Black Point na šestialbu 1982–1989?

Kdybych měl shrnout... Krokodlak? Nahráno na dva dvoustopé magnetofony. Což znamenalo, že se nejprve smíchala kapela a nahrál živě základ. Pokud byla potřeba oprava, musela se zahrát znovu celá skladba. Do zá­kladu se pak přes mixpult v reálném čase dohrály playbacky. Víckrát to nešlo, protože by se neúnosně zvyšoval šum základu. Bylo to pracné, ale živější. Dobré. Mimo jiné to měla být první kazeta vydaná Jazzovou sekcí v chystané edici Rámus. Už to bylo roztočené, obaly hotové, ale vedení Jazzové sekce bylo zatčeno. Celý náklad skončil ve skladu ministerstva vnitra. Jsme zdrávi a daří se nám dobře: můj nejoblíbenější program. Raději mám živou verzi, té studiové, opět nahrané na dva magneťáky, jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Byla moc uhlazená. Ne že bychom ji tak nahráli, ale technika byla taková, že zvuk kapely „vyměkl“. Měl jsem k ní ještě osobní iracionální averzi, protože mě tehdy hrozně naštval Luboš Fidler, že si nepůjčil na natáčení lepší aparát. Na obalu je chyba, která mě moc mrzí. Prý basu ve studiu nahrál Ivan Wünsch. Byl to samozřejmě Fidler. Na kazetách jsem původně distribuoval „živou“ verzi, až později jsem zjistil, že i ta studiová má svou kvalitu. Ale bylo to vlastně zásluhou kámoše Rodolfa Prottiho, který ji vydal v Itálii. Pak přišly smyčky programu 198Four Well. Nahráno live. To už jsem byl dole v podzemí. Hráli jsme v malých variabilních sestavách bez bicích – rychleji se zabalilo a dalo ujet z akcí, které se Veřejná bezpečnost a StB rozhodla zrušit. Teď je práce se smyčkami hodně „in“. Jen se už nelepí pásky, je na to elektronika. Ale tvůrci jsou ochuzeni o tu srandu a napětí spojené s mnohametrovými smyčkami a jejich přehráváním.

To jsme pořád v roce 1985. Pak jste se ale zase vrátili k písničkám.

Dopsal jsem knihu, a tak byl zase čas na psaní hudby. Vzniklo Gorleben, album, které ty provizorní podmínky asi odneslo nejvíc. Poprvé jsme sice nahrávali na osm stop – v domácím studiu u pana Skoumala, dík mu za to! – ale téměř polovinu času jsme ztratili marným úsilím vyřešit problém skřípajícího bubnu. Jen díky zvukaři Petru Majerovi se to nakonec jakžtakž podařilo. Pak se ustálila nová sestava, i poměry se trochu zlepšily. Ani program Es reut mich f... se nenahrával v profesionálních podmínkách. Osm stop nebylo tentokrát k dispozici. Zvolili jsme tedy osvědčený způsob nahrávání na dva magnetofony. Spolu se Jsme zdrávi... a některými smyčkami mám tenhle program nejraději.

Rozhodně nový box neposlouchám s nějakými nářky nad tím, co se nepovedlo. Podmínky byly takové, jaké byly, co teď s tím? Je to prostě dokument doby. Kdyby byly peníze, třeba nějaký grant, šel by ten komplet jistě udělat ještě líp, třeba by byl větší booklet a nemuselo by se tak spěchat, aby se stihl vánoční trh.

Album Nech světlo dohořet, Kateřino je také návratem ke zhudebňování textů Ivana Wernische. Album Karneval jste otextoval sám, na Tagesnotizen jsou zhudebněné básně Jürgena Fuchse.

To je pravda. Nebylo to schválně, ale čekal jsem na porci nových textů od Ivana. Tagesnotizen bylo dělané na německou objednávku. Původně chtěli jen tři skladby s Jürgenovými básněmi, které byly na dvou starších albech. Dělat CD se třemi skladbami se mi zdálo nesmyslné. Navíc jsem měl pár dalších oblíbených Jürgenových textů a toto byla příležitost se k nim vrátit. Tak jsem navrhl, že uděláme zcela nové album pod značkou Fuchs & Chadima. Souhlasili a po dalším jednání s Black Pointem bylo dohodnuto, že německá strana přispěje na studio odkoupením poloviny nákladu. Byla to čistě studiová záležitost. Skladby byly napsané a zaranžované doma. Mimochodem, kapela Tagesnotizen nahrávala jen jako výkonní hudebníci, takže to jako řadové album MCH Bandu moc necítíme. A pokud jde o Karneval – tam jsem se potřeboval „vyblít“. Byl jsem plný frustrace a zloby. To muselo ven.

Také vám to novináři vytýkali. V několika recenzích jsem četl, že texty jsou moc prvoplánové.

Měl jsem už tehdy myslím oprávněný dojem, že se ten popřevratový vývoj začíná propadat do čím dál větší řiti, a chtěl jsem na to upozornit. Musel jsem tu desku udělat, protože má deziluze z polistopadového vývoje a z toho, co jsme zažili během restituční aféry, byla šílená. Ano, recenzenti se mi smáli, že je to agitka, a já se za to i trochu styděl. Ale po letech jsem si Karneval poslechl a už mi jako agitka nepřipadá. Spíš jde o prosté konstatování daného stavu. Už se nestydím. Asi podobné pocity nemám sám, protože Karneval byl koneckonců vyprodán dost brzy a lidi se na něj často ptají.

Napsal Ivan Wernisch někdy nějaké texty přímo pro vás?

To vlastně nevím. My jsme byli od začátku domluveni, že mám jeho tvorbu k dispozici a můžu si volně vybírat. Čas od času dostanu sadu básní a s nimi pracuji. Zda při jejich tvoření myslí Ivan na mě, to vskutku nevím. Mě vždycky ohromně inspirovalo a bavilo hledat rytmus a frázování v jeho na první pohled nerýmovaných textech. Jen jednou, když jsme připravovali Gib acht!!!, mě Ivan požádal, zda by nemohl zkusit udělat texty na hotovou hudbu. Odjížděl na roční stipendium do Berlína, takže jsme písničky rychle nadrtili do počítače a nahráli mu základy. Ivan odjel. Za rok jsme se vrátili k osvědčené spolupráci.

Řekl vám Wernisch někdy, že byste mu svým zhudebněním nebo interpretací nějakou básničku třeba zkazil?

Ne. Nikdy. Mám dokonce povoleny malé úpravy.

A chválí vás někdy?

Chválí. Kdysi mi hodně pochválil texty, které jsem napsal na Krokodlaka. A několikrát mi řekl, že jeho texty zhudebňuju daleko lépe než Plastici. Jsem rád, že to řekl, protože si to myslím taky.

Také už pár let vystupujete ve dvojici s kytaristou Pavlem Richterem a zdá se, že si velmi rozumíte. Přitom jste se dlouhá léta všelijak pošťuchovali.

Já to nějak nezaznamenával. S výjimkou období po tom, co jsme kdysi dávno za mlada zrušili slibnou kapelu. Pocit hořkosti nějakou dobu trval. Pak jsme byli velcí konkurenti, ale zároveň kolegové, kteří údajně patřili k fundamentu něčeho, čemu se říkalo
Pražská alternativní scéna. Myslím, že byste těžko nalezl, snad mimo knihu Alternativa, kde jsem k tomu řekl své a tím to pro sebe i uzavřel, nějaké „šťouchance“. Ani Pavlových šťouchanců jsem nezaznamenal tolik, že by to stálo za zmínku. Bral jsem je spíš jako jakýsi přátelský způsob komunikace. Navíc pokaždé, když byla potřeba nebo chuť, jsme to dali bez problémů zase dohromady. Tak tomu bylo i teď. Docela si to užíváme. Jen kdyby toho hraní bylo víc.

Vaše úkroky mimo MCH Band, tedy desky s Pavlem Fajtem nebo s Charvátem a Binderem – byla to spíš náhoda nebo něco, co byste chtěl dělat programově?

Petera Bindera pokládám za světového kytaristu. Hned jak jsem ho poznal, jsem s ním chtěl něco natočit. A pak přišlo období, kdy kapela prakticky nefungovala. Měl jsem hotovou kupu materiálu, takže jsem se Peterka zkusil optat, zda by do toho nešel. Věděl jsem z našich rozhovorů, že by si rád „bigboš“ zahrál. K tomu se přidal Aleš, se kterým jsem se znal z dob dávných z „Jazzové školy hrou“. U něj ve studiu jsme partitury nahráli a pan Šíma to zaplatil a vydal. S Pavlem Fajtem jsme napřed jeli na akci do Antverp, ostatní vzešlo z toho. Takže úkroky začaly tím, že nebyla zrovna plně funkční kapela. Ale zjistil jsem brzy, že když chci slyšet, jak by zněly moje skladby mimo MCH Band, je zajímavé natočit je s někým jiným.