Devendra Banhart, folkař, který do své tvorby míchá různé experimenty tak důkladně, až stanul v samém čele originálního hudebního směru, tzv. freak-folku, vydává na značce XL svou šestou řadovou desku Smokey Rolls Down Thunder Canyon.
V křesle naproti stolu sedí hubená vlasatá postava s podmalovanýma očima, vyhrnuté rukávy odhalují divoké vzorce namalované hennou, oblečení je vyhrabané v pouličním secondhandu.
„Jak byste si to rámcově představoval, pane Banharte?“
„Bude tam víc nástrojů, zkusím to jinými cestami, nejlépe něco, co jsem ještě nedělal. A bude to k neuposlouchání dlouhé.“
„To zní skvěle!“
Takhle to v kanceláři XL Recordings asi ve skutečnosti neproběhlo. Ale bylo by mohlo. Banhart se s vydavatelem dohodl už v roce 2005 a jako první album pro značku XL (která zastupuje mj. projekty Tapes’n Tapes, Ratatat, Basement Jaxx nebo The White Stripes) natočil desku Cripple Crow. „Tohle album není o nic míň než zázrak,“ psalo se tehdy. A na podzim u stejného vydavatelství vyšla novinka Smokey Rolls Down Thunder Canyon. Na ní si objev nového folku dovolil další experimenty, ačkoliv v jeho případě paradoxně vedly k učesanějšímu zvuku, který zní méně experimentálně než dřív. Ten kancelářský rozhovor zřejmě neproběhl vůbec – Banhart desku prostě natočil a XL ji vydali. On totiž ve všech směrech působí nesmírně tvrdohlavě, ať už jde o stopáž, aranžmá, hosty nebo přístup k jednotlivým skladbám.
Je to tak trochu blázen
Narodil se v roce 1981 v Texasu, vyrostl ve venezuelském Caracasu a teprve po přestěhování do Kalifornie a studiu na San Francisco Art Institute se začal více věnovat muzice. Jako první si jeho talentu všimlo nezávislé vydavatelství hinah. „Je to tak trochu blázen. Zaujal nás naživo, ale když nám později zaslal svou kazetu s kusem žuly, byl jeho debut pojištěn.“ Už tehdy ale zaujal i jiné. Jedním z těch, kdo ho lanařili, byl Michael Gira, šéf Angels of Light a newyorského labelu Young God. V roce 2002 Banhartovi vydal druhé album s předlouhým, nepatrně vyšinutým názvem Oh Me Oh My... The Way the Day Goes By the Sun Is Setting Dogs Are Dreaming Lovesongs of the Christmas Spirit, které rovněž produkoval a vytvořil pro něj obal. U Young God vyšlo i kratší EP a – v roce 2004 – dvě dlouhohrající desky, které díky písním Insect Eyes a Little Yellow Spider sklízely ovoce ještě v loňském roce.
Akustický folk se zřejmými vlivy psychedelie i prvky free jazzu, elektroniky a noise zařadily Banharta po bok Animal Collective, CocoRosie nebo Six Organs of Admittance v takzvaném hnutí New Weird America. Pro svobodomyslné umělce, vycházející volně z folku, ze vžil i termín freak folk, který ale sám Banhart překřtil na naturalismo: „Všechno je původem z přírody. I ten nejumělejší plast. Nejsme proti ničemu. Cokoliv umělého anebo přírodního je – rozloženo na molekuly – stejně jenom příroda.“
S duchem Neila Younga i Doors
Novinka Smokey Rolls Down Thunder Canyon vznikala v Topanga Canyon v americké Santa Monice, kde dřív žili a tvořili mj. Neil Young, Emmylou Harrisová, Joni Mitchellová, Mick Fleetwood nebo členové Doors. Zřejmě zapracovala víra v genius loci. Deska je hudebně velmi vyrovnaná a příjemně plyne na tradičních folkových základech, do kterých Devendra montuje své originální nápady – vlivy latinskoamerické hudby (což podporuje občasným zpíváním ve španělštině), psychedelický opar „hipísáckých“ šedesátých let, moderní jazz, avantgardu, noise i elektroniku, která je ale používána velmi vkusně a opatrně. Symbióza spousty stylů je pro Banharta typická. Album plynule přechází z jemných akustických pasáží k rockovějšímu zvuku, nikde nepřekvapí natolik, aby fanoušek ohrnul nos, a nikde nezačne nudit, i když k tomu jeho stopáž směřuje. Leccos napoví seznam přizvaných hostů. V úvodní písni, mimořádně vydařeném, čistě akustickém duetu ve španělštině Cristobal, hostuje herec Gael García Bernal. V Samba Vexillographica (v rytmu – ano – samby) zpívá Chris Robinson z hardrockových The Black Crowes, překvapením je hostování Nicka Valensiho (The Strokes) v písni Shabop Shalom, která zní jak za vlasy vytažená ze soundtracku filmu Hříšný tanec.
Do sedmdesáti minut Banhart vměstnal celkem šestnáct písní a několikrát víc nástrojů, z nichž nejvýraznější jsou ty relativně obyčejné, například varhany v Saved, trubka v osmiminutovém eposu Seahorse. Některé písně překvapivě znějí „úplně normálně“ (Tonada Yanomaminista s rockovějším feelingem), jiné naopak „typicky banhartovsky“ (závěrečná My Dearest Friend). Jistě, mohl to stopnout těsně před padesáti minutami, ale na druhé straně se nelze divit, že se mu zdálo těžké pět písniček oželet. Protože... kterých?
Autor je hudební publicista.
Devendra Banhart: Smokey Rolls Down Thunder Canyon. XL Recordings; 2007.