Jan Komárek v Duncan Centru připravil tři taneční sóla. Přes jistou nevyrovnanost jeho program dokázal, že i vystoupení jediného interpreta může mít svou sílu.
Kdo v polovině února zavítal do odlehlejších končin Prahy, kde se ukrývá Divadlo Duncan Centre, měl možnost setkat se s tvorbou režiséra a designéra Jana Komárka. Ten v divadelním sále jediné české taneční konzervatoře, která připravuje interprety a tvůrce pro současný tanec a pohybové divadlo, uspořádal svůj autorský večer, nazvaný prostě Triptych. Komárek je znám svou spoluprací s alternativní taneční scénou, zároveň již vytvořil řadu vlastních představení. Nejnověji spojil své síly s uměním tanečníků Andrey Miltnerové a Honzy Malíka.
Večer otevřelo tanečně-pohybové sólo s názvem Horizontální tanec. Již před příchodem jeho aktérky Andrey Miltnerové přitahoval pozornost diváků na scéně postavený metronom, který vyměřoval neměnný rytmus a předjímal tak celkový důraz na zvukovou stránku performance, jež ostatně charakterizovala celý večer. Tanečnice v rozložité sukni ve chvilce opanovala prostor, její lehce exaltované, avšak zároveň precizní a čisté pohyby se dobře snoubily s Komárkovým geometrickým světelným designem. Postupné přibližování tajemné postavy k divákům spolu s použitím neotřelých zvukových elementů (zavěšený zvoneček nebo činely) udrželo dramatické napětí v průběhu celého tanečního sóla, což nebývá tak často k vidění.
Po ženském sólu přišla na řadu mužská energie v podobě sóla Honzy Malíka DeRbrouk. Nešlo tak úplně o sólový výstup, jelikož neopomenutelným scénickým partnerem tanečníka byl stůl spolu se židlí. Zejména stůl determinoval pohyb interpreta a zároveň i autora sóla, jenž tápavými třesy a chvěním prozkoumával své nejbližší okolí. Polonahé tělo ležící na desce stolu vytvářelo obraz stejně silný jako předchozí opus, avšak s větší intimností a křehkostí. Charismatický Honza Malík, v současnosti člen taneční skupiny Nanohach, vložil do své existence na stole, pod ním i vedle něho veškerou naléhavost i přesvědčivost. Urputná snaha těla vyrovnat se s vlastní existencí, charakterizovaná nervními, až pokroucenými pohyby, zde jasně získala navrch před světelným i zvukovým designem, které jen vhodně doplňovaly soustředěný Malíkův výkon.
V závěrečné části večera se na scénu vrátila Andrea Miltnerová v Tanci magnetické baleríny. Spolu s dalšími dvěma postavami se zabydlovala v prostorech vyznačených světlem, kde se postavy potkávaly a míjely. Ač taneční sóla bývají většinou problematická, v tomto případě jako by s příchodem dalších interpretek klesla intenzita. Poslední část Triptychu nedosáhla na předchozí dvě části, pohybový slovník poněkud postrádal naléhavost, která naopak prýštila z oněch prvních dvou třetin představení. Jakési kvazibaletní pohyby či neurčité bytí v prostoru bez jasnějšího smyslu tak oslabily celkový dojem z jinak podařeného večera, jenž přinesl vytříbený světelný i zvukový design v souznění s pohybovou výpovědí dvou výrazných tanečníků.
Autorka studuje taneční vědu.
Nanohach – Jan Komárek: Triptych.
Choreografie Jan Komárek a Honza Malík. Interpretace Andrea Miltnerová a Honza Malík. Premiéra 13. 2. 2008 v Divadle Duncan Centre.