Kozlí zpěv

Stanislav Beran je jeden z výraznějších prozaických debutantů loňského roku. Čeští recenzenti si toho bohužel v naprosté většině nepovšimli. Přinášíme novou autorovu povídku – o zpustlém veleještěrovi z jiných dob.

Nízko po nebi prohrčelo letadlo a zastavilo chodce, kteří vyvrátili hlavy a zahleděli se vzhůru. Pak se všechno dalo znovu do pohybu, pod horkým sluncem, které rozpalovalo asfalt chodníků i silnice a tvořilo na nich kaluže. V jedné z nich se povaloval malý pták a zběsile mával křídly. Za ohradou řval fotbal, bylo slyšet hvízdání a nadávky, před branou někdo nenápadně okopával policejní auto. Pták zalitý v asfaltu se divoce rozhlížel a dál sebou mlel ve snaze zmizet z dohledu chodců.

Za ohradou se ozvalo dvojí dlouhé písknutí a následoval potlesk, netrvalo dlouho a z brány se vyvalil průvod lidí, postupně se drolící na skupinky a jednotlivce, kteří se ztráceli dál kdesi v ulicích města, z parkoviště odjížděla auta a policejní psi se soukali zpět do antonů. V jedné z asfaltových kaluží ležela černá hrouda, lidé ji překračovali a obcházeli, vypadala jako kus hadru, hrouda hlíny nebo bůhvíčeho možná horšího.

Starý Werfel vyšel ze stadionu a kmital ocasem hada lidí jdoucích stejným směrem. Byl rozmrzelý, fotbal nestál za nic, na jeho šedivé vousaté tváři však nebyla nelibost nijak zřejmá. Šoural se svou cestou a hadí oháňkou už dávno mával někdo jiný. Tupě civěl na špičky svých bot a v duchu počítal, jak dlouho mu ještě potrvá cesta domů. V asfaltových kalužích se lesklo slunce a Werfel se jim vyhýbal na poslední chvíli, bál se, že by si na prošoupaných podrážkách popálil chodidla.

Na druhou stranu, přemýšlel, asfalt by díry zalepil a zesílil podrážku, a v zamyšlení málem do jedné kaluže dupnul. V poslední chvíli poskočil do strany, zavrávoral a téměř upadl. V oku černého smradu se cosi pohnulo, vydalo divný pisklavý zvuk. Zadíval se pozorněji a rozeznal zobák a dvě kapky černých očí.

Pták, pomyslel si, je div, že ho nikdo nerozšlápl, takovou potvoru upatlanou. Přidřepl a pozoroval ten kus života přilepený k zemi. Vytáhl z kapsy složený arch novin, ptáka odtrhl od chodníku a podržel na natažené dlani. Pak vykročil směrem k domovu. Bydlel v jednom ze starých činžáků schovaných v kopcích nad městem. Vyštrachal se po schodech a odemkl dveře.

„Jsme doma,“ oslovil černou kouli na své dlani. Položil ji na stůl, chvíli přemýšlel, sáhl do skříně a vytáhl z ní malou klec. Do kávového šálku nalil vodu a vsunul ho dovnitř, následoval i opeřenec. Ten sebou zatřásl, jak se znovu pokusil odlepit nohy od těla a postavit se na ně. Zůstal ležet na podlaze, jen pohybující se zobák dokazoval, že ještě žije. Werfel si ho prohlížel, plný dětské radosti se snažil zapamatovat si každé upatlané peříčko a každé škubnutí očí. Opatrně vynesl klec na balkon a postavil ke štosu starých novin v rohu.

„Čerstvej vzduch ti udělá dobře, uvidíš,“ zažvatlal směrem ke kleci a vrátil se dovnitř. Teprve teď si svlékl sako, přehodil ho přes židli a postavil vodu na kávu. Kávu pil pokaždé po fotbale, jen po prohraném zápase ho pálila žáha. Voda zabublala a místností se roztáhla příjemná vůně. Werfel, v pantoflích a starém svetru, se posadil do křesla a pomalu míchal lžičkou v šálku.

Hráli zase na prd, říkal si v duchu, ušetřil bych si zdraví, kdybych tam přestal chodit. Taky mě začínaj bolet nohy, sedět se dá jen na schodech, z toho zas bolej záda, jak nastydnou. A pivo je čím dál horší, ukončil myšlenku. Napil se kávy a zatvářil se, jako by si právě vzpomněl na zapomenutý nákup s čerstvými rohlíky. Odložil šálek a sehnul se pod stůl. Heknul námahou a vedle kávy se objevila stará remingtonka, psací stroj z dávných dob. Werfel si narovnal záda a uchechtl se.

„Remington,“ pohladil ten kus železa. „Remington, to jsou psací stroje a pistole,“ a založil čistý list papíru. Pohlédl z okna a zavřel oči. Prsty vyťukával do desky stolu jakýsi rytmus, nohama šoupal po zemi, až se zvířil prach a ve velkých chuchvalcích se vyhrnul do místnosti. Po chvíli se probral a začal tlouct do klapek stroje, s úsměvem pozoroval, jak se papír plní slovy.

Vedro polevovalo, přiblížil se večer, když Werfel dokončil svou práci. Vedle stroje se nakupila hromádka papíru, po podlaze pokoje se pak povalovaly papíry další, zmačkané do nevzhledných koulí. Sám Werfel vypadal jako po několika hodinách těžké práce, zpocený a s rukama špinavýma od tiskařské černi, když několikrát musel páčit do sebe zaseknutá kladívka písmen.

„Remington,“ prskal kolem sebe zrníčka lógru, jak se po několikáté pokusil ještě kus upít. „Stará dobrá práce, jako já,“ a pohladil mašinu. Prázdný šálek odnesl do dřezu, cestou odkopával koule papíru, které se mu připletly pod nohy. Vrátil stroj zpátky pod stůl. Sebral popsané papíry a pomalu jimi listoval.

„I s hovnem od krve spasit smím svět!“ zadeklamoval najednou do ticha pokoje a svraštil čelo, jak se znovu usilovně začetl. „Hovno od krve je dobrý, jen málo ženský. Chtělo by to vnést tam trochu ženskosti. Anebo možná ne,“ uzavřel sám pro sebe najednou a znovu chvíli rejdil v listech.

„Budou koukat, báby,“ broukal si pod vousy a radostně se šklebil. Všechno to uklidil do zásuvky stolu a začal se věnovat ptákovi na balkoně. V nastávající tmě byl pohyb v kleci téměř neznatelný, jen slabé škrabání prozrazovalo, že pták ještě žije. Werfel se zahleděl na město, které mu odpradávna připomínalo libovou tlačenku barevně svítící různými odstíny masa v rosolu tmy. Nekonečné hemžení před ním a pod ním ho vzrušovalo a zároveň mu přinášelo bolestné vědomí, že on do toho všeho už nepatří. Jeho místo je tady, ve starém činžáku, s polomrtvým ptákem v kleci na balkoně a přestárlými nájemníky všude kolem. Jeho jedinou radostí bývaly noci jako tahle. Noc, která jako by ho probudila. Vrátil se do bytu a uvařil si další kávu. Jak stárnul, měl čím dál větší strach, že usne příliš brzy. Až do půlnoci pročítal své papíry a popíjel. Dům se tišil, hluk nájemníků stoupajících po schodech se ztratil. Werfel sebral své papíry a vyplížil se z bytu. Světlo na chodbě nechal zhasnuté, sešel do přízemí a něco kutil u poštovních schránek. Pak se tiše vrátil zpět, svlékl se a usnul.

Sousedé toho o Werfelovi příliš nevěděli. Potkávali ho jen zřídka, na schodech si vyměnili nezúčastněné pozdravy při jeho cestě za nákupem nebo na fotbal. Sešlý stařík, zjevně bez přátel, stal se pro ně jakýmsi inventářem domu, něčím, co sice už dávno nepotřebujeme, ale nedokážeme se bez toho obejít. Ani nevěděli, kterého klubu je pan Werfel příznivcem. Ptát se nechtěli, aby se snad nezdálo, že ho nějak pronásledují, a vlastně je to nezajímalo. Papíry, které jednoho dne našli přilepené na poštovních schránkách, pro ně byly překvapením. Byly to krátké říkačky, plné oplzlostí a sprostoty, že se jim, jak se některé dámy vyjádřily, tajil dech. Zpočátku netušili, kdo je autorem a proč takovou věc dělá. Postupem času však dospěli k závěru, že jediným možným pachatelem je právě pan Werfel. I jeho schránka byla vždy poznačená, on jediný si však nikdy nestěžoval a sprostotám nevěnoval žádnou pozornost. Jakékoliv setkání na schodech odbyl pozdravem a na zvonění u dveří nereagoval. Časem se nevšímavá zdvořilost proměnila v tichou nenávist vůči němu, prasáckému zpustlému veleještěrovi z jiných dob, o které tu už nikdo nestál.

Werfel to hemžení obvykle pozoroval špehýrkou ve dveřích, poslouchal, jak si sousedky vzájemně předčítají z papírů, někdy byl spokojený více, jindy méně, vždy podle toho, jak to znělo. Včerejší noc byla úspěšná, Werfel spokojeně podupával nohou a opakoval si, co ostatní četli. Dvakrát během rána někdo zvonil u dveří, dnes se však nehrál fotbal ani nedocházely potraviny, nikdo proto přes den z bytu nevyšel. Ještě jeden důvod mělo Werfelovo zarputilé setrvávání uvnitř. Sedící na bedně se špinavým oblečením pozoroval tmavou, téměř nehybnou kouli na dně klece, popíjel kávu a viděl, jak pohyby ustávají, jak se pták nedokáže dotlouct k vodě, jak se jen válí a v zoufalství se snaží odtrhat křídla a nožky od těla, zalitého do jediné masy černého ztuhlého bahna. Bylo horko a Werfel se ve svém starém svetru potil. Dopil kávu a přistoupil ke kleci. Zašátral uvnitř a koule změklá na slunci se mu znovu objevila v dlani.

„Leť,“ řekl a vyhodil ptáka vysoko do vzduchu. Po několika okamžicích se ozvalo z chodníku slabé žuchnutí. Werfel se zahleděl do dálky, jako by čekal, že se pták otočí k poslednímu rozloučení se svým zachráncem, když se však nic nehýbalo, vrátil se zpět do křesla ke kávě a starým novinám.

„Už stárnu,“ říkal si. „Copak se ptáci někdy vracejí? Je to nevděčná pakáž, stejně jako ti, co žijou v tomhle baráku. Nikdo z nich neocení, jak krásně to zní. A já vůl toho nenechám. To ten fotbal, vždycky ve mně probudí něco, o čem jinak nevím, že mám. Chuť někoho nebo něco zachránit, napsat báseň, spát umytý. I v tomhle horku.“ Vyplivl nová zrníčka a po dvou dnech si uvědomil, že vlastně ještě nejedl. Oblékl se a vyšel ven.

Stanislav Beran (nar. 1977 v Jindřichově Hradci) vystudoval český jazyk a dějepis na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Časopisecky publikoval v Hostu, Welesu, Psím vínu a Pandoře. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (Ústí nad Labem 2002), v roce 2007 vydal sbírku povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (Host). Žije v Jindřichově Hradci a pracuje ve farmaceutické firmě.