Prodavač tajemna

Grofův spirituální supermarket

Stanislav Grof patří mezi zakladatele transpersonální psychologie, která usiluje o překonání normálních hranic subjektu (těla i ega) i trojrozměrného prostoru a lineárního času. Vytváří jakýsi katalog mimořádných, vrcholných zážitků, souvisejících se spiritualitou a iniciujících její rozvoj. Grof (který v každé knize zpravidla sumarizuje své učení) přispěl zejména pojmem tzv. psychospirituální krize (spiritual emergency), jež odkazuje k průvodním okolnostem duchovní transformace, považovaným „biologickými“ psychiatry za projevy psychózy. Dalším jeho přínosem je mj. vývoj tzv. holotropního dýchání (kombinace zrychleného dýchání, evokativní hudby a techniky práce s tělem, které společně navozují halucinační stavy) a teorie čtyř fází bazální perinatální matrice, akcentující extrémní význam porodního traumatu pro celý lidský život. Grof proklamuje skeptický pohled na metafyzické základy západní vědy, zejména ty, které se vztahují k „podstatě vědění a jeho vztahu k hmotě“. V rámci psychoterapie zpochybňuje klasickou verbální terapii, neboť její prostředky „pro řešení emočních a bioenergetických bloků a makrotraumat, které jsou podkladem emočních a psychosomatických poruch, jsou neúčinné“. Přechod mezi transpersonalisty a hnutím New age je volný; někdy dokonce splývají – Grof ve svých knihách podobně jako proroci vodnářského věku nabízí jakýsi spirituální guláš či eintopf (Egon Bondy pro něj používal výraz „teosofická břečka“) s prakticky neomezeným množstvím ingrediencí od reinkarnace až po komunikaci s mimozemšťany.

Zážitek bez zkušenosti

Kritika materialistických a necitlivých přístupů moderní psychiatrie jistě nepostrádá oprávněnost – ale ve 20. století se proti němu pozvedla mohutná opozice, tvořená antipsychiatrickým hnutím, psychosomatickou medicínou, humanistickou psychoterapií atd. Grofův pohled na člověka je nediferencovaný a zcela simplifikovaný – při diagnostikování mechanicky přikládá k symptomům rastr své matrice porodních fází. Předmětem sporu se stává i to, zda spirituální vývoj osobnosti může vycházet jedině ze zážitku a obejít zkušenost, tj. dlouhodobou práci na sobě v nejrůznějších interakcích. Navíc Grof staví na prosté akceptaci mimořádných schopností bez jejich kritického ověřování – jak známo, z 99 % jde o jednoznačné podvody, které jsou výrazem šarlatánství nebo psychopatie. Většina zpráv o úspěších senzibilů jsou jen legendy – nevíme o jediném případu, kdy by někdo takový přispěl například k vypátrání pohřešované osoby. Pokud se zabýváme transpersonální psychologií, větší smysl než studium jejích výsledků získávají otázky po původu jejího prosazení a úspěchu. Transpersonální psychologie odpovídá určitým potřebám, zaplňuje jistou mezeru. Se skutečnou spiritualitou asi nemá příliš společného – mystická cesta trvá i desítky let a vyžaduje unést ono finální „a nahoře nic“ sv. Jana z Kříže; díla esoteriků a hermetiků se zájemci neotevírají bez vytrvalého, náročného studia a individuální i skupinová psychoterapie je procesuální záležitostí, kde „dobrodružství“ bývá ukryto v obalu intenzivní, často ne zrovna příjemné práce. Grof a jemu blízcí provozují jakýsi spirituální supermarket, v němž lze neomezeně vybírat, zkoušet a ochutnávat. Jejich mystika má instantní charakter včetně návodu k použití. Obrací se především k jedincům, kteří nemají dostatek intelektuální kapacity, trpělivosti a soudnosti a vyžadují zejména rychlé „duchovní“ podráždění a vzrušení, příjemné zpestření života přísunem atraktivních zážitků. Grof sám mluví o příležitosti prožít mysl „bohů, démonů, legendárních hrdinů, nadlidských bytostí a duchovních průvodců“, ale menu je ještě daleko širší, zahrnuje prožitek ztotožnění s buňkou i samotného zrodu vesmíru. Od padesátých let také Grof v lékařské praxi experimentuje s LSD – tomu nelze upřít význam při práci s umírajícími a vážně nemocnými. Grof se ovšem domnívá, že intoxikace umožní „psychické přijetí pomíjivosti a smrti… uvědomování si marnosti a absurdity veškerých grandiózních ambicí, lpění na penězích, postavení, slávě a moci“. Naskýtá se otázka – co by provedlo s naší politikou, kdyby bylo LSD povinně aplikováno všem členům poslanecké sněmovny? Posunuli bychom se do jiného věku lidstva? Vypadá to totiž, že ačkoli velmi mnoho lidí již absolvovalo holotropní dýchání či LSD trip nebo prožilo nějaký ten vrcholný zážitek, nikde to zatím není příliš vidět – tvář společnosti zůstává stejná. Grof tvrdí, že lidstvo musí projít duchovní a emoční transformací a přijmout nové paradigma – pod tento transparent není těžké se zařadit, ale cesta k jeho realizaci bude podstatně těžší a složitější než přijetí elixírů transpersonální psychologie.

Autor je literární kritik a frekventant pětiletého sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku.

Stanislav Grof: Psychologie budoucnosti. Poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí. Přeložil Jaroslav Gorčák. Argo, Praha 2007, 392 stran.