„Poslouchejte tu hudbu ve tmě,“ radí v časopise Plan B. „Autechre představují tak silný impuls pro smysly a představivost, že jakýkoli další by vám byl na obtíž.“ Dobrá, tak tedy tma a abstraktní beaty Roba Browna a Seana Bootha z jejich nového alba Quaristice. To slovo je novotvar, stejně jako názvy dvaceti skladeb (Simmm, chenc9, Theswere). Co slyšíš?
Dírami v prvním rastru se dá dobře pozorovat druhá síť, přes ni pak třetí. První se rozklepe, třetí zplstnatí a začnou z ní lézt chlupy jako ze starého špagátu. V prostřední rovině se odkryjí průduchy a skrze ně jako sprcha rozlinou tóny. Celá konstelace dostane dobrou náladu: přepneme se na písničku, která ji v duchu napadla. Vtom vám někdo narazí na oči brýle a vyčistí uši: všechno se zostří. A co to? Jeden z rastrů je asi duté potrubí: zevnitř někdo začne mluvit. Ale ne, je to jen diktafon na gauči: pomalu klouže ke straně a padá z kanape navždy, kamsi dolů králičí dírou. Zůstáváme tu s rytmem, jehož části se svižně rozdvojí a začnou spolu hrát pozemní hokej. Posílají si puk, který je podle zvuku z kovu. Branka mezi našima ušima. Gól! Au. Změní se dozvuk: to kolem hudby někdo právě postavil sportovní halu...
Autechre, kteří před patnácti lety vydali debut Incunabula, jsou prý „pěkný smažky“, jak mi tvrdil český promotér. Hudbu vytvářejí patrně za střízliva, je dost komplikovaná. Brown a Booth mají v instrumentáři desítky syntezátorů. Zakládají si na tom, že na staré přístroje nasazují nové metody a s novými stroji zacházejí postaru. Roli sehrál i Boothův otec, voják: z německého vojenského vozidla si Autechre nadšeně vykuchali „atomuvzdorné oscilátory“ s funkcemi, jako je „směšovač matrixů“. Když v roce 2003 natočili technicistní abstraktní video Gantz Graf, zdáli se být avantgardou digitálních procesů. Dnes jsou jejich nervní beaty víc stranou a těžko zařaditelné. Booth mluví o silné vazbě k Lynchovu poslednímu filmu Inland Empire, Brown zase k architektu Santiagu Calatravovi, jehož stavby vycházejí z hudby. Představa tvaru se u kroucených dozvuků Autechre hodně sugestivně nabízí, však se také u nich občas mluví o „3D elektronice“. Slabě, ale evidentně se tu uplatňuje jakási emoce. Booth mluví o tom, že po několikadenní pařbě píše vždy v moll: což je u hudby beatů tak nenápadné, že až absurdní. Quaristice je dráždivá, tajemná, unikavá hudba.
Autechre vůbec nejsou sami mezi muzikanty-technology, kteří v poslední době přinášejí cosi výrazného. Jedinečné zvukové dění přinesla dvojice Haswell & Hecker, jež se zmocnila systému UPIC pro převod obrazu na zvuk, který vyvinul zesnulý skladatel Iannis Xenakis. Finští Pan Sonic se uchýlili lehce do ústraní (odešli od depeche-mobyovských Mute Records), soustředěně však pracují na vlastní hudbě i remixu dávných Popol Vuh, dvorních hudebníků Wernera Herzoga. Vzestup nastal u německé vydavatelské komunity Raster Noton, kde vyšly výborné tituly nejen jejich protagonistů, ale i granulovaný minimal Ivana Pavlova a analogové poryvy Franze Pommasla.
Žádná z hudeb, o nichž je řeč, nemá téma, koncept, program. Všechny ústí v abstraktní dílo, jehož vnitřní vztahy a tvary si lze vztahovat k lecčemu ze skutečného světa – anebo jen k sobě samotnému. Celá tahle dnešní scéna působí dojmem, jako by různí technologové pracovali na něčem, co zatím nemá zřejmý účel a výsledek. Používají starší i zcela nové přístroje, někdy se odrážejí od starší hudby, jindy začínají od tabuly rasy oscilátoru rozkmitaného teď a tady. Neřeší se žádné dnešní palčivé problémy, nejsou tu texty, jež by hudbu přimykaly k názoru. A přece se celá ta věc ani trochu nezdá samoúčelná: snad proto, že nemá bavičský ani přehnaně artistní osten, snad proto, že tu v relativní rovnováze symbioticky žijí svoboda přístrojů a autorská vůle. Něco se tu děje, ale ještě nevím(e), o co jde.
Autor je hudební publicista.