Vedle Mahátmy Gándhího je Martin Luther King ml. asi nejznámějším „prorokem nenásilí“, symbolem ideálu, pro nějž se vedle indického gurua inspiroval také u amerického klasika Henryho Davida Thoreaua. V dnešním kontextu má takový odkaz mnoho vítaných konotací, počítaje v to například i fakt, že zatímco „hodný“ King vzešel z křesťanského prostředí, „zlý“ Malcolm X, který za práva černochů hodlal bojovat i násilně, byl muslimského vyznání.
Problém nenásilného odporu je velmi komplikovaný. Musíme si totiž položit otázku: jak je to vůbec možné, že takový boj-neboj byl – alespoň svého času – úspěšný? O vznešenosti ideálu není třeba pochybovat, lze však činit zobecnění, jaké naznačuje sám King, když hodnotí přínos svého indického předchůdce? „Od té doby, co jsem byl v Indii,“ říká, „jsem více než kdykoliv před tím přesvědčen, že metoda nenásilného odporu je nejmocnější zbraní dostupnou utlačovaným lidem v jejich boji za spravedlnost a lidskou důstojnost. Mahátma Gándhí ve svém životě v pravém slova smyslu ztělesnil jisté univerzální principy, jež jsou zakotveny v morální struktuře univerza, a tyto principy jsou tak nevyhnutné jako zákon gravitace.“
Funguje nenásilí za všech okolností? Intuitivně se chce říci, že ne – a lze shromažďovat spoustu příkladů, které to dokazují. Zajímavější je ale otázka, proč tomu tak je. Je to zkrátka proto, že každý ideál dříve či později „narazí na realitu“, a je nucen ustoupit, aniž by však přestal být oním vznešeným ideálem?
Domnívám se, že toto je největší idealistická lež. „Náraz na realitu“, při němž ideál ztroskotává, aby jaksi „morálně zvítězil“, totiž znamená něco jiného – není potvrzením nedotknutelnosti ideálu, jeho jakoby jiné, z jiného než tohoto špinavého světa pocházející podstaty; je naopak stopou „materiálnosti“ ideálu, jeho historickým situováním do konkrétní mocenské konstelace, kterou je podmíněn (nejen ve své realizovatelnosti, ale přímo jako ideál) a nemůže ji překročit, neboť by překročil vlastní životní zdroje.
Co je nenásilí?
Autobusové bojkoty, kterými prosluli Kingovi stoupenci, pochopitelně nejsou čistým příkladem nenásilí; podobně jako u stávky se jedná o velmi mírnou, ale přesto nepopiratelnou formu násilí – jde o zábor prostoru, na který podle panujícího mínění nemám nárok; záběry pokojných a neozbrojených aktivistů zatýkaných policisty jsou pak samy o sobě význačnou přesvědčovací zbraní.
Když pomineme tento významný detail a položíme si otázku po nenásilí obecně, lze ho charakterizovat jako takové jednání, které proniká věcmi bez znatelného odporu, překážky se před ním jako by samy rozpouštějí, všechno jde „jako po másle“. Jednající má takovou znalost věcí a jejich uspořádání, že si cestu nemusí otevírat silou, jeho sociální kapitál je takový (resp. natolik přiměřený cíli), že k prosazení vlastního zájmu nepotřebuje žádné mimořádné náklady.
Kdysi bychom možná řekli, že takové jednání vychází z pronikavé znalosti toho, jak věci „přirozeně“ jsou. Násilné jednání by pak bylo takové, které jedná v rozporu s přirozeností, musí si cestu otevírat silou, neboť nezná povahu věcí, neví, kudy a jak jsou průchodné; násilí je vlastně projevem bezmoci, zatímco opravdová, svrchovaná moc viditelnou sílu nepotřebuje, její působení je téměř neznatelné („taostické“).
Nenásilí tedy předpokládá soulad mezi tím, jak se jednající k věcem staví, a tím, jak jsou tyto věci uspořádány, tím, jaký je jejich řád. Dnes, po mnohonásobných ztrátách vší možné nevinnosti, bychom ale sotva mohli tvrdit, že onen předpokládaný soulad je harmonií mezi námi (našimi cíli a prostředky) a nějakým přirozeným řádem (společnosti). Víme až příliš dobře, že věci jsou uspořádány v důsledku lidských intervencí – nemají řád samy od sebe, ten jim někdo vtiskl. A ať už okamžik založení řádu vypadal jakkoliv, jisté je, že výsledek se dlouhodobě drží díky všeobecnému souhlasu, díky zájmu na tom, aby dané uspořádání zůstalo, jak je, případně díky smíření se těch, kterým sice mnoho výhod nepřináší, ale kteří se bojí riskovat ztrátu toho mála, co mají, či dokonce zcela rezignovali na možnost něco vlastní silou změnit.
Jinými slovy řečeno, nenásilí je jednání, které v základních principech respektuje existující hegemonii, všeobecným souhlasem podloženou nadvládu určitých zásad, pravd, skupin... Nenásilné jednání dosahuje vlastních partikulárních cílů tím, že zároveň vykonává souhlas s danou hegemonií, pohybuje se v jí vytyčeném rámci; může být ve sporu s některými částmi hegemonické struktury (třeba se soukromými provozovateli autobusových linek nebo i s lokálními politiky), musí však mít jistotu, že jeho interpretace vládnoucích principů v posledku ladí s klíčovými pilíři moci a že dílčí konfrontace jsou překlenuty celistvěji založeným souzněním s přítomným uspořádáním věcí; to je pak takovým jednáním spíše utvrzeno než zpochybněno.
Poctivý Abe
Rekonstruovat za „nenásilným odporem“ Kinga a jeho stoupenců odpovídající hegemonický rámec je poměrně snadné – všechny dílčí spory byly součástí dlouhého historického boje o autoritu mezi lokální mocí tradičních komunit, případně jednotlivých států, a mocí federální vlády, resp. ústavy (konkrétně ztělesněné ve XIV. dodatku). Ačkoliv první zmíněná strana sporu dočasně dosáhla převahy (jakési subhegemonie) v interpretaci hegemonických metaprincipů, v rozhodující fázi sporu se aktivistům podařilo přesvědčit nejvyšší soudní autoritu o tom, že doposud platná subhegemonická interpretace ústavních principů (shrnutá do formulky separate but equal – oddělení, avšak rovní) je vnitřně rozporná, ve skutečnosti obhajuje nerovnost a představuje tak nerespektování nadřazené ústavní autority.
Tento samotný předpoklad – nadřazení federální ústavy nad lokální politickou moc – ovšem neexistoval sám od sebe, nýbrž byl výsledkem brutální občanské války, jejíž hlavní příčinou byl právě spor mezi konfederativním a federativním pojetím státu (otroctví hrálo z tohoto hlediska podružnou roli, jak ostatně Abraham Lincoln poctivě přiznal). Federativní či „unionistické“ pojetí, prosazované severními státy, bylo přitom propojeno s přechodem amerického kapitalismu na vyšší vývojovou fázi (následné poválečné období proslulo mj. monopolizací některých odvětví a nárůstem korupce v nejvyšších kruzích), čemuž poněkud archaické jižanské hospodářství nevyhovovalo.
Tím, že Lincoln, historiky hodnocený jako nejlepší americký prezident vůbec, v občanské válce prosadil centralizovanější verzi státního uspořádání a jeho ústavy (včetně liberálních ideálů), de facto dokončil americkou revoluci. Nenásilný boj Afroameričanů za jejich práva ve 20. století navazoval na tuto událost, která zakládala soudobý hegemonický rámec a která sama o sobě měla do nenásilí hodně daleko. To ostatně demonstroval i prezident Eisenhower, když v roce 1957 neváhal poslat stovky výsadkářů do arkansaského Little Rocku, kde se tamní guvernér rozhodl za pomoci Národní gardy zabránit devíti černošským studentům ve vstupu na půdu prestižní střední školy; ačkoliv Eisenhower sám nebyl stoupencem radikální desegregace, nemohl jednat jinak vzhledem k tomu, že jeho úřad reprezentoval moc federální ústavy.
Aniž bychom snižovali význam a charakter Martina Luthera Kinga ml., je třeba při hodnocení myšlenky nenásilí, s níž je spojován, vzít v úvahu popsané okolnosti a uvědomit si předpoklady a tím i limity úspěchu oné myšlenky. Pokud bychom totiž nenásilí brali ahistoricky jako vznešený humanistický ideál hodnotný sám o sobě, mohlo by se z něj lehce stát alibi, jímž nás moc odvádí od faktu své historicky situované hegemonie, zavislé na našem souhlasu. A ten souhlas by rozhodně neměl být samozřejmý.
Autor je filosof.