„Jediné slovo mě dokáže uvrhnout do prudkých a nesmírných rozpaků, myslím pak jen na to, co se zdá být nepatrné a nicotné, zatímco pro živou, právě probíhající přítomnost nemám žádné vysvětlení. Takové chvíle jsou špatným návykem. Také to, co právě dělám, že si poznamenávám myšlenky, je špatný návyk. Půjdu teď za paní Toblerovou. Snad pro mě bude mít nějakou domácí práci.“ Toto si zapisuje pomocník Josef z románu Roberta Walsera Pomocník. Vzápětí papír vyhazuje do koše a věnuje se, šťasten, že může prostě jen „hýbat nohama a rukama“, stěhování okenních rámů.
Často mě nad podobnými texty jímá pocit, že zlatý věk literatury už minul. Udál se někdy v prvních desetiletích 20. století v textech Kafkových, Musilových, Blecherových, Buninových, Rothových, Proustových a samozřejmě dalších, v textech různorodých, jež však spojuje specificky projemnělá senzitivita. Tyto texty znají ironii a grotesku, ale v poznávací a průzkumné, nikoli destruktivní a všežravé podobě. Ještě se chtějí do hloubky nořit, ne ji už jen postmoderně usvědčovat coby další mělčinu, aťsi jak chce hlubokou… Tak i Pomocník z roku 1908 (poprvé česky vydaný roku 2006 nakladatelstvím Opus ve skvěle střízlivém překladu Radovana Charváta; viz A2 č. 17/2007). Jde o křehce pozorný text, přirozeně se vyhýbající všem „senzacím“, tiše, větu po větě kutající na svém všedním tématu. Jak prostě se Walserova kniha obejde téměř bez děje! Jak drahé je jí dramatické zředění! Jak cudně a blaženě tu chybí „fabulátorský apetit“, dnes často u nás servírovaný co neoddiskutovatelná, samospásná prozaická kvalita!
Ne. Walser má svůj (zdánlivě) skrovný předmět, do něhož je zamilován vertikálně a nic ho nenutí jej napínat ještě směrem „akčně“ horizontálním. A tak tu s hrdinou trávíme dny ve vile zaměstnavatele Toblera, pijeme kávu s paní Toblerovou, píšeme v kanceláři dopisy, občas se vykoupeme v jezeru… Ovšemže tu drama nechybí. Walserův text je směsí potměšilé idyly a pod povrchem se pnoucích neblahých předzvěstí. Mnohdy nelze rozlišit, jak moc je autor ironický či jen jaksi upřímně, oddaně naivní. Jeho senzibilita je protkána detailní vnímavostí pro dvojakost nálad, jevů, významů, vjemů. Walser se v ambivalenci blaženě koupe, rafinovaně i bezelstně, s láskou i nesmlouvavým vhledem do nitra věcí, vzbuzujícím lehkou, ale neúprosnou nauseu.
A je závratné, jak se niterné drama dovede otisknout do samotných vět, nádherně přemýšlivě, pozorně, smyslově i hravě ražených. Josefovi po pokořující příhodě v gumárenské dílně připadali kolemjdoucí na ulici „tak milí, že se musel držet, aby jim nepadl kolem krku“. Jindy: „Plaval daleko a bylo mu dobře. Vždyť kterému koupajícímu nebo plavajícímu, pokud se právě netopí, není dobře?“ O záhadné šéfové: „Paní Toblerová působí vždy trochu povýšeně, ale jak se ten stále přítomný, něžný náznak povýšenosti k liniím její tváře a těla hodí!“ A dál: „Právě způsob, jakým němě dávala najevo, že je třeba brát ohledy na druhé, byl bezohledný.“ Jinde Josefova „historka“ s kloboukem: „Klobouku nebylo co vyčíst. (…) Ano, to byla jeho historka s kloboukem. V jeho životě se vyskytovaly také historky s límečky, historky s kabáty a historky s botami.“ Takovéhle věty – odpusťte další jídelní příměr, ale jaká pomoc! – se dají po jedné chutnat jako vybraně prosté doušky či sousta. „Kartáček na zuby připomínal dávno minulé časy.“ „Rád se zpotil, měl pak pocit hlubšího prožitku.“ Paní Toblerová: „Lehce poutírala prach z nábytku, ale spíše se ho jen dotýkala, jako by se s ním mazlila a zdravila ho.“ A o jejím manželovi: „Vždyť by stačilo pomoci mu z kabátu, a celý rodinný večer mohl být zachráněn!“
Ty věty jako by mluvily a svědčily o světě, jejž ještě stojí za to pozorovat, mnout v prstech jeho drobné, křehké záhyby. O světě, o němž si nic nenalháváme a jehož skryté krutosti tušíme, stále však je to svět, v němž se lze čehosi dobrat, jehož vrstevnatost můžeme zkoumavě sdílet, svět, jenž nás nepokořuje hrůznou jednoznačností, uřvanou neobyvatelností, vlastnostmi, jimž jako bychom museli neustále konkurovat, chceme-li obstát.
Střih: „Za chvíli už se za dveřmi začínaj ozývat první bučivý hlasy, kretén řve na debila, debil na kreténa, používaj to jako křestní jména, přišel Čurák, pár nejvynalézavějších deprivantů spouští vyzváněcí melodie nadoraz. Dveře se občas otřesou, jak do nich vrazilo nějaký potácející se hovado; maj kapsáče s rozkrokem u kolen, na krku mobila, na zádech nůši. Na bundě nápis, o kterým netuší, co by moh znamenat, protože nesmí bejt česky. V ksichtu výraz. 7:20 zazvoní. Chvíli čekám, abych to neviděl pohromadě…“ Drsný text Pavla Růžka (1951) Schola est, magister dixit z prostředí severočeského učňovského učiliště (Tvar č. 20/2007) poráží zdrcující přímočarostí, znechucením, bezvýchodně nastíněnou definitivou. Je to text-marný útěk od světa, kde není co odhalovat, už vůbec ne co milovat, v němž ani katarze z negativního prožitku nemá místo. Nausea? Zde se rovnou blije, bez konce, ani se to neutírá.
Honem se utěšit Walserovými hebce špatnými návyky: „A svět, mění se? Ne.“ –
Autor je básník, literární kritik a hudebník.