Třetí rozměr po česku

Výhry a prohry české 3D animace

V devadesátých letech zažívá animovaný film ve světě velkou renesanci, protože využívá možností počítačové animace. Získává tímto třetím rozměrem česká animace i novou tvůrčí dimenzi?

Technik počítačové animace nebo lépe řečeno animace, k jejíž výrobě byl použit počítač, je celá řada. Digitálním zpracováním může projít klasický kreslený či ploškový film, mohou vznikat různé podoby pohyblivých koláží nebo se počítač přímo stává tužkou, štětcem a kamerou. Mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější techniky digitální animace patří tzv. 3D animace, jakási virtuální, ale mnohem mocnější podoba loutkového filmu. Díky komerčním úspěchům amerických snímků studií Pixar, DreamWorks, Blue Sky Studios nebo Sony ImageWorks se stal z techniky, která byla ještě před patnácti lety považována za okrajovou, stěžejní směr, jenž umožnil přežít animovanému filmu v celovečerní podobě. Z titěrných studií vznikly obří továrny o mnoha stech zaměstnancích, kteří pracují ročně na jednom jediném filmu. Zrodila se řada nových povolání a specialistů, jejichž talent do devadesátých let mohl těžko někdo ocenit, jelikož profese, ve které excelují, do té doby neexistovala. Odsud pocházejí pojmy jako „modeler“, zabývající se modelováním a socháním virtuálních postav a prostředí, „rigger“, který jim dodatečně dává vnitřní kostru, anebo malíř textur, jenž je opatřuje barevnou kůží. I když byl počítačem animovaný film dříve úzce svázán s vývojem technologií, díky pokročilému softwaru je dnes možné založit si studio se srovnatelným vybavením, jako mají zmíněné americké monstrpodniky, i v pohodlí obývacího pokoje. A tak se dostaly digitální loutky i do české kinematografie.

One man show

Navzdory tomu, že profesionální 3D animace není podnikem pro sólisty, je plná autorských projektů nadšených tvůrců, stejně jako malých studií, jež s titěrným rozpočtem a několikačlennou partou tajně doufají, že jejich dílo bude vypadat stejně jako Ratatouille nebo bude naopak úplně jiné. Druhá možnost je pro české filmy schůdnější a mívá lepší výsledky, protože na filmy, ba ani na ty krátké, nejsou peníze ani čas. K výrazným autorským 3D projektům patří Domečku, vař! (2006) režiséra a výtvarníka střední generace Jiřího Barty. Tato pohádka na motivy slavné Erbenovy vyprávěnky využívá nekonečné možnosti počítače pro vizuální experiment a umělecké osobní sdělení. Krátký film se odehrává v domečku na klíček, kde skotačí celý mumraj plechových postav, pro jejichž herectví však není velký prostor. V zásadě se zde spíš klade důraz na fascinaci možností pohybu všech elementů, svobody pohledu kamery, timingu (tedy časování) a svícení. Mezi úspěšné solitéry české 3D animace patří i Jan Krejčíř, jenž obdržel v roce 2000 hudební ocenění Anděl 2000 a České Grammy 2000 za klip k písni Dana Bárty Předpokládám. Od té doby se stal autorem mnoha videoklipů a reklam (např. k písni Lolita od skupiny Kryštof (2004) či Ganga od skupiny Wohnout (2008). V krátkém filmu Psycho (2007) nechá postavičku vejít do pokoje, kde věčně zhasíná lampa, dveře mění své pozice a noční můra, z níž není úniku, se stane skutečností. I když samotná animace postavy chvíli přece jen příliš spoléhá na schopnosti počítače vytvořit mezifáze pohybu, hlavní postava přes svou nevzhlednost umí vyvolat pocity strachu, napětí a beznaděje.

Modelářský kroužek na internetu?

Podobně tvoří i mnoho amatérů, kteří tráví hodiny nad modelováním scény, její stavbou, svícením, socháním postav a předmětů a potom vše oddaně a pečlivě animují, aby mohli představit světu celý film. Snad je to díky tradici modelářství a pionýrských kroužků mladých techniků nebo kutilů, kteří místo lepení letadélek tesají své skulptury monster, robotů nebo fantastických vesmírných plavidel za pomoci klávesnice a myši. Svými vizionářskými obrazy pak obohacují galerie specializovaných internetových serverů, jako je třeba www.maxarea.com a další. Jsou to možná budoucí architekti, designéři nebo právě specialisté animačních či herních studií. Základna rodících se talentů je velmi široká, současnost ale zatím rozpačitá.

Tragický omyl úspory času

Napříč celým spektrem české 3D animované scény můžeme vidět problémy především s životem virtuálních postav, jejichž animace je strnulá, okatě digitální a sterilní. Pózy figurek jsou nudné, pohyby mechanické a bez osobnosti. Počítač sám je totiž nejhorším asistentem animátora, protože jeho schopnosti automatizovat některé procesy svádějí tvůrce k tomu, aby příliš spoléhali na numerický výpočet. Špičkový hollywoodský animátor s Disneyho školou naproti tomu považuje téměř každý jednotlivý snímek z 24 okének/hod. za klíčový a program sám „dohraje“ opravdu už jen jednoznačné momenty pohybu. O nízké kvalitě našich animátorů se můžete přesvědčit třeba ve známé televizní reklamě se spořící liškou, kterou vyrobilo studio Alkay, jež se jinak podílelo na zmíněném Bartově Domečku, vař!. Malých studií, většinou shromážděných okolo jediného člověka, ať už nadšence nebo profesionála, vzniká v Česku celá řada (např. Pavel Platil či Alma, Lopolo AV production atd.), přičemž největším studiem v oblasti 3D animovaného filmu u nás je postprodukční firma ACE, která produkovala například grotesku Chlupáči (2005) Michala Žabky. Ve většině těchto projektů nalezneme reklamy a snahu dokázat „všechno v jednom“. Přesto už se objevují i specialisté výhradně na architekturu nebo fyzikální simulaci, která patří k silným stránkám této animační techniky, ale je spíš záležitostí programátora, a nikoli animátora. Nadějí na trhu by mohla být mladá společnost Eallin Animation. Ta se původně jako většina ostatních zabývala loutkovou animací. Její 3D animované snímky však vykazují největší dávku řemeslné kvality a její hlavní devízou je svícení, výtvarná čistota, nápaditost a nepříliš komplikované scény.

Herní úspěchy a (vý)hry

O mnoho lépe než animace filmová je na tom rozrůstající se průmysl počítačových her. V České republice je několik studií, která slaví úspěchy na mezinárodním trhu. Mafie, automobilové simulace z New Yorku třicátých let se silným gangsterským příběhem, se prodalo na světových trzích několik milionů kusů. Vývojářské studio Illusion Softworks použilo pro vývoj nejmodernější technologii a díky vybroušení detailů obstálo před „diváky“ a hráči po celém světě. Velmi úspěšná byla i vojenská simulace studií Bohemia Interactive Arma nebo Operation Flashpoint. Animace figur a modeling prostředí stejně jako nastavení světel se v mnohém neliší od přípravy filmů, stěžejním rozdílem je interaktivita a komplexní trojrozměrný prostor.

Celovečerní filmové ambice a snahy

Nejambicióznějším projektem české animace poslední dekády je rozhodně kompletně počítačem generovaný celovečerní film Kozí příběh – Pověsti staré Prahy Art and Animation Studia. Jeho režisér Jan Tománek má na svém kontě jedinou 3D animovanou grotesku, a to velmi amatérský a nevzhledný počin Žáby (2002). V šestičlenném týmu se před dvěma lety pustil do příprav komediální pohádky na motivy starých pověstí pražských. Ve srovnání se zahraniční konkurencí je snímek už předem odsouzen k nezdaru. Sebevětší snaha několika nadšených a do úmoru pracujících lidí totiž nemůže překonat možnosti amerických gigantů, kteří v několikanásobně vyšším počtu pracovníků připravují své filmy ještě déle než pražské studio. Tománek však poukazuje nejen na tajemnou fantasy atmosféru a originalitu námětu, jenž je výsostně český, ale i na možnost animátora starat se o jednu postavu celý film, kterou americká studia nemají. Jejich praxe funguje totiž tak, že každý animátor má na svědomí jen několik minut filmu, a to buď s hlavními nebo vedlejšími figurami. Strategie, kterou zvolili v AAA studiu, je vzhledem k nákladům nevyhnutelná, ale nikdy nemůže dosáhnout kýžených výsledků. Malý trh českého filmu totiž není příliš nakloněn gigantickým projektům tohoto typu.

Loutky, nebo myši?

Zatím zkrátka čeští animátoři dokážou lépe pracovat s klasickými loutkami než s těmi virtuálními. Těžko říct proč. Snad kvůli oné mylné domněnce, že mohou počítačem ušetřit čas, nebo proto, že řeší řadu technologických problémů a nemohou se soustředit na mistrovství pohybu, který tento typ filmů vyžaduje. V řadách studentů i tvůrců se zkušenostmi z klasické animace se však najde dostatek talentů a je jen otázkou času, kdy některá z manufaktur dosáhne určité míry zkušenosti a specializace, aby mohly vznikat po všech stránkách kvalitní 3D filmy i u nás.

Autor je filmový publicista.