Zvláštní zpravodaj zjišťuje, kde v Egyptě potkáte příbuzné Mickeyho Mouse.
„Pojďte blíž, je to prostě úžasné,“ cukruje turistický průvodce a jeho tvář ozařuje podmanivý svit měsíce. Láká své klienty, aby sestoupili po kamenných schodech po straně prastarého chrámu v Edfu dolů k řece Nilu. Skupina řádně bohatých západních turistů s předplaceným plným programem zírá na to, co dole uvidí. V té chvíli ale okolo procházejí dva středoevropští turisté, kteří nevypadají bohatě a nic si nepředplatili. Když zahlédnou skupinku, chtějí se také podívat, co skrývá toto „skvělé faraonské místo“. Přitočí se tedy k tunelu u schodiště. Ovšem pohotový průvodce ihned spatří neorganizované a neplatící návštěvníky a rychle otočí zářivku, která průchod osvětluje, a namíří si ji do kapsy. Schody se tak opět ponoří do temnoty a skupinka předplatitelů je hnána na další „úžasné místo“.
Po celá století láká Egypt proudy turistů a dobyvatel. Přitáhl Napoleona, inspiroval hory knih popisujících historii země, přivábil i zástup lodí Thomase Cooka, který vozí davy turistů po Nilu nahoru a zase dolů. Nepřetržitý proud turistů spolu se špatnou ekonomickou situací Egypta však proměnil zemi v lacinou děvku, která si nechá od prázdninových návštěvníků všechno líbit. A ti si odnášejí kousky její Sfingy, olizují její pyramidy a pronikají do nitra tajemných staveb jako hledači pokladů tak často a tak hluboko, jak se jim zlíbí.
„Turistický průmysl je pěkně tvrdý,“ připouští Mohamed Mukab, který dohlíží na turistiku v jižním městě Aswan. Rozvaluje se přitom v pohodlném křesle své velké a rušné kanceláře. V kraťoučkých přestávkách, když zrovna neodpovídá zástupům turistů, kteří se z něj snaží vymámit jízdní řády autobusů a otvírací hodiny památek, popisuje, jak tento průmysl dopadá na území mimo dřevěné stěny jeho kanceláře. „Každému je jasné, že tohle není bohatá země a že ve skutečnosti máme jediný velký přírodní zdroj – turismus. Jenže podobně jako v jiných chudých zemích, které disponují nějakými přírodními zdroji, většina lidí z toho nic nemá. A tak když se vydáte do města, potkáte mnoho lidí, kteří se snaží dostat peníze z vašich kapes nepoctivě. Co naplat, lidé jsou tu chudí a turisté peníze mají – dokonce i ti z východní Evropy,“ mrká na nás.
Každý rok přijíždí téměř devět milionů návštěvníků. A nepřekvapí, že si z tohoto zdroje chce každý uloupnout. Zvlášť když oficiální čísla hovoří o desetiprocentní nezaměstnanosti (neoficiální udávají mnohem vyšší) a hospodářství je značně dýchavičné. Většina koláče ovšem připadá velkým turistickým operátorům, jako je například Thomas Cook. Jsou to oni, kdo vozí obtloustlé Brity, Němce a Američany klimatizovanými autobusy od jedné pamětihodnosti ke druhé. Na své cestě mají návštěvníci jen minimální šanci potkat běžné Egypťany i zakusit krásy země, které nejsou zařazeny v katalozích. Egypt pro ně přestává být skutečnou zemí, ale proměňuje se ve Faraonský zábavní park.
O hlavních atrakcích Faraonského zábavního parku byly už popsány miliony stránek. A tak se spíš zaměříme na ty atrakce, o nichž se moc nemluví, které však zato umožňují nahlédnout do vnitřností zábavního stroje a vykreslují důsledky turistického přívalu. Patří mezi ně například: Velký hon v Edfu, Detektivní odpoledne „Zahlédni svého Egypťana“ a Ranní slet turistické policie.
Velký hon v Edfu
V pátém díle trilogie Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii se hrdina Arthur Dent náhle objeví na planetě, kde se jednou ročně protrhne časoprostorové kontinuum a v důsledku toho se na planinách objeví tisíce bizonů. Prořítí se několik kilometrů krajinou a pak opět zmizí někde v jiném čase a prostoru. Tato každoroční událost je jedinou příležitostí, která umožňuje obyvatelům planety získat zásoby na celý rok dopředu. Musí jen zabít co nejvíce těch podivných stvoření, než zase zmizí někam do minulosti nebo budoucnosti, odkud přišla.
Ve městě Edfu se žádní turisté dlouho nezdržují. Není tu totiž nic zajímavého kromě ohromujícího Ptolemaiovského chrámu postaveného v letech 237 až 57 před naším letopočtem a dobudovaného za vlády královny Kleopatry VII. Místní obyvatelé tak mohou ulovit své masoturisty jen na několikakilometrové trase vedoucí od přístaviště nebo nádraží k chrámu a nazpět. Tato výjimečná atrakce Faraonského zábavního parku tak nabízí adrenalinové zážitky, při nichž se návštěvníci snaží uniknout armádě prodavačů vody (kteří jim cpou do rukou nápoje), proplést se mezi pluky řidičů různých vozidel (kteří na ty, co jdou pěšky, pokřikují, že jsou „ubozí bastardi“). Nakonec musí přeskakovat chrámové průvodce (kteří ovšem unikající stejně pronásledují a požadují svůj bakšiš).
Detektivní odpoledne „Zahlédni svého Egypťana”
Patří v podstatě k povinnostem návštěvníka přivézt z exotického východu „něco zvláštního“. Je to podobně nevyhnutelné jako potkat se zde se střevními obtížemi. A tak davy proudí k místním bazarům, aby vyprázdnily své kapsy a naplnily své batohy. A to nám poskytuje výbornou příležitost užít si další z nikde nepropagovaných atrakcí Faraonského zábavního parku. Jakmile dorazíme na místo, kde se odehrává „Starý autentický egyptský bazar“, pokoušíme se zahlédnout jediného nakupujícího Egypťana. Samozřejmě, že je tu mnoho egyptských prodavačů a nahaněčů, ovšem spatřit alespoň jednoho Araba, jak tu sám nakupuje, je v podstatě nemožné. Je to dost smutné, ale místní obyvatelé z nějakého důvodu odmítají utrácet na autentickém bazaru za všechny ty krásné botičky z velbloudí kůže, obří balíky koření a nádherně vykládané hrací desky na vrhcáby. Většinou se spíš tlačí, aby mohli za rohem nakoupit televizory, pračky a mikrovlnky, podobně jako jinde ve světě. Tedy pokud na ně mají.
Ranní slet turistické policie
I když si turisté klidně mohou zaplatit zvláštní výlet do pouště, při němž je domorodci nechají řídit auto, není to ani zdaleka tak zábavná atrakce jako ta, kterou vám teď popíši. Každé ráno v půl páté se totiž koná ranní slet turistické policie a objížďka Abú Simbel. Scénář účastníkům předepisuje zúčastnit se hry na závodníka, který se snaží vyhnout teroristickému útoku ze strany Muslimského bratrstva. Závod míří směrem k súdánské hranici. Turistická policie je přitom přesvědčena, že nejlepším způsobem, jak se vyhnout útoku proti turistům, je nahnat cizince do větší skupiny na dopředu ohlášené místo v předem známou hodinu. A pak tuto skupinu obklopit policejními vozy. Možná vám to zní spíš jako splněný sen každého teroristy. Policie za ně v podstatě zařídí polovinu organizačních záležitostí. Policisté jsou ale zřejmě jiného názoru. Jakého, je těžko říci, protože svou strategii prosazují každý den pouhými několika slovy: „Jděte z cesty, konvoj přijíždí.“ Ovšem to, co jim chybí na výřečnosti, nahrazují skutečnými zážitky – jedná se o prázdninový trhák.
Život za branami parku
Před opuštěním Faraonlandu vás všichni důrazně zrazují a odkazují přitom na divokou a nebezpečnou půdu, která se nalézá mimo zábavní park. Pokud ovšem varování uposlechnete, o hodně přijdete. Můžete se totiž setkat s tím, kvůli čemu možná kdysi dávno lidé cestovali na dovolenou do jiných, neznámých zemí. Lidé jsou přátelští a legračně zvědaví, falafel stojí jen korunu, a tak se můžete nacpat úplně k prasknutí a pak se odebrat na opuštěnou pláž Rudého moře a tam se po jídle jen tak povalovat. Důvody, které zástupce turistického průmyslu vedou k tomu, že se o takové zážitky snaží turisty připravit, jsou ovšem dobře pochopitelné. Mohli by se totiž potkat také s chudobou a smutnými poměry, které charakterizují každodenní život mnoha Egypťanů. I když země získává z turistiky miliony eur ročně a další miliardy dostává v podobě přímé pomoci z USA (Egypt je největším příjemcem americké zahraniční pomoci, částečně poskytované jako odměna za uznání Izraele), bída přetrvává.
Faraonland samozřejmě není úplný Disneyland, mají ale hodně společného. Mickeyho Mouse tu nenajdeme, zato jsou tu ale jeho příbuzní. Jen kousek od atrakcí zábavního parku najdeme města, kde se na ulicích na slunci praží tuny odpadků. Poskytují přitom útočiště i potravu tisícům krys, které se v noci prohánějí po celém, kdysi prosperujícím přístavním městě Al Quseir.
Autor působí v Multikulturním centru Praha.
Přeložil Filip Pospíšil.