dědictví emigrace

tématem tohoto čísla je emigrace, kterou u spisovatelů musíme dle Viktora A. Debnára nazírat jako „exil vnucený, ale zároveň i dobrovolný“. Podle Jaromíra Typlta už asi někam pryč emigrovala i česká literatura, anebo tu s námi je, ale nikdo o ní neví. „Češi svou vlastní literaturu už k ničemu nepotřebují. Kdyby ji potřebovali, nemohly by si ani státní orgány a politici dovolit tu ignoranci, jakou z jejich strany zažíváme už víc než patnáct let,“ vysvětluje. Pokračováním právě této ignorance je i konání pražského radního Milana Richtera, jenž se rozhodl, že v případě divadel bude podporovat hlavně ta, která žádnou podporu nepotřebují. Pražská divadla ale nemohou po vzoru znechucených umělců minulosti emigrovat, nebyla by pak už pražská. A tak divadelníkům nezbývá než demonstrovat. Radek Schovánek v rozhovoru na s. 23 dokládá, že i špiclovská práce komunistické rozvědky může mít nechtěné pozitivní dopady, neboť bez archivů ministerstva vnitra bychom dnes neměli přepisy všech rozhlasových projevů, jež Pavel Tigrid pronesl na vlnách Svobodné Evropy v padesátých letech. Dříve umělci utíkali před režimem a nesvobodou, dnes o emigraci vážně a nahlas mluví ublížený zpěvák Daniel Landa. Hodlá prý mezi lidmi dokonce vyhlásit anketu, zda o něj a o jeho projekty ještě někdo stojí. Důvodem jsou problémy s uvedením jeho díla na scéně brněnského Národního divadla a jeho pandalizace, což je streetartový počin, jenž vtipně reaguje na landalizaci naší země přetvořením Landových propagačně propagandistických letáků. Třeba se tedy dočkáme dalšího referenda.

Dobrovolné a nenucené čtení!