Jak to sykne a utne

Z vašich textů i jiných aktivit je zřejmé, že je pro vás důležitá hudba. Nakolik se jedná o inspiraci? Jaký má na vás hudba konkrétní vliv?

Když jsem se svého času přestal upínat k sólové kytaře a pořídil si bezpražcovou baskytaru, řekl mi jeden z blízkých přátel, že si bude muset znovu přečíst moje texty, protože to na ně najednou vrhá úplně jiné světlo. Byl to trochu bonmot, ale přesně to vystihl. Jsem jenom zvědavý, jestli teď dojde k novému čtení: několik posledních let totiž sním o niněře.

Takže jako pianista nebo saxofonista byste třeba psal jinak?

Může to znít divně, ale opravdu tomu věřím. Podle mě má každý člověk sklon k určitému druhu nástrojů, a ten se pak projevuje i na úrovni představ, při výběru hlásek a slov. Je to vlastně otázka základního životního gesta – někdo volí úder, někdo dotyk, někdo výdech. Chci jen upřesnit, že jsem hudební samouk, opravdoví virtuosové takhle možná neblouzní. Při psaní se ale jednoznačně řídím sluchem. Mám různé zvukové sny, které bych si chtěl uskutečnit slovní cestou – ne popsat, ale navodit, aby to člověk při čtení opravdu cítil. Zrovna drnčení basových strun, to neuvěřitelné odpružení uprostřed krátkých přesných úderů, a temné chvění podlahy, které brní až do kostí... Dokáže tohle text? To mě zajímá.

Čím dál více otevíráte různá média jiným cílům. Od literatury vykračujete k radiofonickým čtením, k hudbě, paradivadelním aktivitám, pracovně se zabýváte fotografií. Zdá se, že vám literatura přestává v mnoha ohledech stačit.

To rozhodně není žádný nový vývoj, jenom mám teď k různým těm přesahům větší možnosti, než jsem měl před dvaceti lety. Víc ale narážím na to, s jak úzkým zorným úhlem si většina lidí vystačí. Kdo třeba sleduje poezii, tomu prostě musíte předložit standardizovaný formát básnické sbírky, aby vás vůbec začal vnímat. Pokud v básni očekává­te výrazovou svobodu, nepředpojatost, prostor otevřený naprosto ke všemu, tvrdě narazíte. Existuje nepsaná, ale přísně dodržovaná norma, jak má taková báseň vypadat a o čem asi má být: jaký pocit z ní má vycházet. Drží se jí básníci, kritici i čtenáři. Když tedy zapomenete navodit ten správný hluboký povzdech nad uplývajícím časem a tajemnou neproniknutelností skutečného smyslu naší existence, dopadnete jako někdo, kdo zkusí posluchačům country pustit třeba elektronický ambient. Vypadl jste z požadované škatulky. To samé ale platí třeba o divadelních hrách: kdyby měl Heiner Müller tu smůlu a psal česky, do smrti by neviděl na scéně jediný svůj kus.

Otloukali by mu o hlavu, že jsou to možná básně v próze nebo dialogizované eseje, ale rozhodně se to nedá hrát. Jenže mě tenhle český žánrový skanzen vůbec nezajímá. Pantátové bouchají pěstí do stolu a vykládají nám, co je a co není román. Rozhlasoví redaktoři shovívavě poučují, jak se má psát hra stravitelná pro jejich posluchače. To si radši s potěšením prošlapu pár slepých cest.

Zdá se mi, že vaše obtížná poetika si samozřejmě hůře hledá čtenáře. Je vaše rozhodnutí stát na pokraji, hranici, zcela vědomé? Nejde jen o poetiku, ale též o volbu nekoketovat s podbízivostí, žít mimo centrum, dělat si zarytě své a ani nemít mobil…

O člověku asi hodně rozhoduje chvíle „prvního nádechu“, tedy doba, kdy si udělá něco jako první dospělý obrázek o světě. O mně asi nejvíc rozhodly ty dva tři roky před listopadem 1989, kdy mi pomalu a rozhodně ne bezbolestně začalo docházet, v čem je celá ta šaškárna. Proto se třeba držím dál od popu. Tehdy přece bylo úplně jasné, čemu slouží. Lidé, kteří svůj „první nádech“ prožili až v devadesátých letech, to už většinou vnímají úplně jinak, pop už je bavil. Mně se nepřestal hnusit. A podobně třeba v mobilu vidím hlavně skvělý nástroj, jak vás někdo může mít bez ustání pod dozorem. Abyste se náhodou někde nezašil a nepáchal tam něco nežádoucího. Jsem v tomhle trochu paranoik. Hluboko vskrytu asi pořád spoléhám i na ono tolik zavádějící pubertální vodítko, že zajímavou literaturu často objevíte právě podle toho, jak se před ní varuje. Příliš solitérní, výlučná, zašifrovaná, chorobná, bezohledná ke čtenáři? Díky za tip, soudružko učitelko.

Pop je evidentní zlo a komunisté také…

Ale tomu sám nevěříte. Přijímání popu a komerce nikdy nebylo vstřícnější, než je dnes. Každý druhý intelektuál se bez mučení přizná, že ze všeho nejvíc ho baví akční filmy. Dokonce je na to pyšný, že není suchar. A navíc je komerční produkce daleko chytřejší, než bývala. Koupila si tisíce nejlepších mozků a umí je tak skvěle využít, že si rád připlatíte.

Pop je i oslavovaná česká literární produkce, která se bojí rizika. Vy navazujete spíš na Weinera, Dvorského, Linhartovou, z cizích autorů třeba na Michauxe nebo Handkeho, tedy literaturu nepřístupnou, v sobě uzavřenou, často sebe tematizující. Nebo se mýlím?

Opravdu nerad slyším slova jako „těžký“ nebo „nepřístupný“. Vždyť to není čtení za trest! Autoři, které jste jmenoval, pro mě představují ryzí dobrodružství. Jenom by si je měl člověk asi sám vystopovávat a namáhavě dohledávat – pak má totiž z jejich čtení naprosto jiný pocit, než když mu spadnou na hlavu třeba v rámci povinného vysokoškolského semináře. Kdykoliv slyším to sténání nebohých mladých studentů literatury, jakou újmu jim způsobily třeba knížky od Linhartové, říkám si, že tudy cesta nevede. Dejte těm dětem cumel, ať mají klid! Proč třeba výtvarníci, fotografové nebo experimentální filmaři, často lidé bez akademické zátěže, Linhartovou naopak vyhledávají? I oni mají pocit, že asi ne všemu úplně porozuměli, ale netrápí je to. Vítají to jako volný prostor pro vlastní invenci.

V čem tkví problém současné české literatury? Kritici neustále vyhlašují, že se nachází v krizi, ale na druhé straně pro to nemají dostatek přesvědčivých důkazů. Není to jen tak, že se neumí sama propagovat, že není v státním zájmu udělat z české kultury svou vizitku?

Jak může dopadnout literatura, od které se nic nečeká? Zcela zákonitě se z ní stává zatrpklá a nepřitažlivá cuchta. Jedinou nadějí je, že se po létech promění v dostatečně ošklivou a zlou starou čarodějnici, aby o ní kolovaly aspoň nějaké ty neuvěřitelné pověsti.

Takže se podceňují sami autoři? Nebo skutečně chybí několik silných spisovatelů, kteří by dokázali oslnit i za hranicemi?

Základ je myslím v tom, že Češi svou vlastní literaturu už k ničemu nepotřebují. Kdyby ji potřebovali, nemohly by si ani státní orgány a politici dovolit tu ignoranci, jakou z jejich strany zažíváme už víc než patnáct let. Jsme všem jenom za blbce. Myslíte, že nezávidím takovým Francouzům, když vidím, jakým způsobem podporují svoji literaturu doma i za hranicemi? Dokonce i doprovodný snobismus je docela přijatelná daň za tu míru velkorysosti. Jenže, jak se říká: hic Rhodus, hic salta! Do francouzštiny jsem se jako autor nenarodil a těžko se kdy budu umět opíjet slovem serrement tak, jako se opíjím slovem stisk. Můj literární osud je zpečetěn českou jazykovou hranicí. Malým a zapáchajícím rybníkem, kde se všechno utopí. Ale také řečí, jejíž nedozírnost mě nepřestává strhovat.

Vaše nová kniha Stisk už není podepsána Jaromír F. Typlt jako ty předchozí. Kam se podělo tajemné F. z vašeho jména?

Je otázka, jestli má vůbec smysl to dál rozmazávat. Pokus o virtuální rozdělení na dva autory se mi zkrátka nepovedl. Dokladem je i to, že se ptáte. Vždyť Stisk bych tím F. přece nepodepsal.

Proč?

Měl jsem to přesně rozdělené. F. měl být ten, kdo chodí okolo a komentuje, píše kritiky, studie a poznámky na okraj, dělá chytrýho. Jeho práce byla vždycky v něčem ulehčená: F. měl jasně dané téma, spoustu opor v datech, citacích, podstatně srozumitelnější jazyk a také vděčnější čtenáře. Nikdy nemusel začínat úplně z ničeho. Oproti tomu autor Stisku nikdy neměl, nemá a nebude mít jistotu, jestli to všechno, čím zaplnil stránky své knihy, není jen z prázdna vydupaná prázdná exhibice. Ale právě pro to riziko mu věřím podstatně víc než Jaromíru F. Typltovi, od kterého jsem se tím F. vždycky trochu distancoval.

Zajímavé je, že své dva autory v sobě vnímáte jako cosi odděleného. A že o sobě, jak je tu a tam vidět i ve vašich textech, mluvíte ve třetí osobě. Odkud taková potřeba alienace?

No odkud? Zloděj křičí: chyťte zloděje! A hned jsou dva.

Mám-li vás ale začít podezírat, především nevím, jestli ten zloděj nekřičí spíš proto, aby si lidi vůbec všimli, že někdo něco ukradl…

Nebo chce zjistit, jestli na místě vůbec nějací lidé ještě jsou. A můžeme nakombinovat pár dalších verzí, ale bojím se, že nejblíž pravdě bude ta nejmíň zajímavá. Často pracuji s nahrávkami vlastního hlasu. Za tu dobu jsem dávno přestal vnímat, že ten na nahrávce jsem já. Mám k tomu hlasu mnohem větší nedůvěru, než bych měl ke kterémukoliv jinému, v něčem je mi cizejší než cizí. Přesně vím, čeho se často dopouští, a něco mu prostě neprojde. Vystřihnu a zahodím, chci to od něj znovu a jinak, dokud mě nepřesvědčí. A takovou střižnou procházejí i moje zápisky. Je to vždycky on, někdo třetí, kdo s něčím za mnou přichází a s kým bude ještě hodně práce…

Dejme tomu. Najdu vás alespoň v osobě režiséra, který seděl nad nahrávkou? Jste ten, kdo to z odstupu organizuje?

Já je vždycky jen odsuď pocuď. Před patnácti lety jsem se pokusil napsat divadelní hru, jmenovala se Dříve než vzápětí. Ze všeho nejvíc mě bavilo narušovat její hladký průběh. Prokládal jsem ji různými poznámkami, vstupoval do děje a nechával postavám vyřizovat zlomyslné vzkazy, ale jestli jsem si tímhle vším „na vlastní kůži“ něco ověřil, pak paradoxně právě to, že hranice jsou nepřekročitelné. Autor jakýmkoliv způsobem poslaný na scénu je zase jen další postavou. Delegovaným zástupcem. Někdo tam říká, že jste to vy… A literární scéna je v tomhle směru obdobná. Nikdy na ni nevystoupíte přímo vy sám. To nejde. Nebo si opravdu myslíte, že když tady s Typltem mluvíte o Typltovi, že mluvíte s režisérem? Je to zase jen herec, co využil příležitosti, aby se před vámi natřásal.

Hm. To charakterizuje mnoho vašich textů – celá ta poetika masek, zauzlovaných informací, potřeby neustále oscilovat mezi sdělením a jeho zcizením a ještě to celé komentovat. Rozhodně to nikomu nechcete usnadnit, ani sobě. Ale na druhé straně mám pocit, že se naštěstí vaše texty už zbavují lingvistických hříček, tajemných poetických zákoutí a daleko víc vám jde o určitou jasnost. Ve srovnání s knihou nazvanou „že ne zas až“ z roku 2003 opouštíte v poslední knize Stisk hraní se slovy a jazykem a míříte rovnou k tématu, byť jej stále obkružujete. Mám pravdu?

Je otázka, čemu říkáte lingvistická hříčka. Jestli to je opravdu jenom hříčka. Když se v „že ne zas až“ třeba objevilo „od paty až k pasti“, rozhodně to neznamená, že by tam stejně dobře mohlo být „od paty až k Patagonii“. Vždycky jsem si dlouho prověřoval, zdali to celé nekončí u pouhé duchaplnosti – ta mě naprosto nezajímá. A samozřejmě v oblasti „slovotvorby“ platí, co říkal Picasso: má-li umělec příliš geniální nápad, musí se ho rozhodně zbavit, „zamalovat“ ho, aby se nestal milencem sebe sama. Je-li to nápad, který za to opravdu stál, stejně se probojuje zpátky, ale jinak. Pokud říká něco podstatného k věci, kterou sledujete, nemůžete se mu nakonec vyhnout. A jsme u toho, čemu říkáte téma. Jestli k němu mířím, jestli ho obkružuji. Já totiž na začátku nevím nic a postupem psaní se mi to nějak záhadně upřesňuje. Pokaždé tedy bezradně zalapám po dechu, když se mě někdo zeptá, o čem je to, co píšu. Je to ta nejhorší otázka. Zkouším se rychle na nějaké téma rozpomenout, ale jde mi to ztěžka, jako bych se vracel z bezvědomí.

Takže když se nám zdá, že nám autor uniká, může to znamenat, že tam žádný není? Proč ale vaše texty působí tak silným – dokonce dominantním – dojmem autorství? Je to hra?

V žádném případě se nezříkám autorské odpovědnosti, ale řekl bych, že své autorství vždycky nějak vedu k okamžiku, kdy se mi vymkne z kontroly. Právě v tomhle mě tolik zaujala skladba Mitternachtmusik Petra Kofroně, že jsem jí ve Stisku věnoval celý oddíl. Je to příběh skladatele, který se pokouší překvapit něčím, co by od sebe nečekal. Jako autor musí sám sebe při plném vědomí podvést, omámit a uspat, aby konečně slyšel svoji hudbu. Tu pravou, o které vždycky jen snil. Dokud nepřijde sama, není to ona. V poezii se něčeho podobného dovolávají surrealisté, ale myslím, že to vysněné osvobození textu od autora se jejich básníkům daří právě tak vzácně a nepředvídatelně jako těm nesurrealistickým. Prosté vyhlášení nezávislosti je málo. Dokonce je to často spíš nebezpečný sebeklam.

Mluvíte o osvobození, uvolnění, vymknutí z kontroly – a vaše kniha se jmenuje Stisk!

Zase právě kvůli tomu, co ze stisku uniká. Když se stisk přežene, nedá se přežít. Ke svému překvapení jsem zjistil, že název té knihy je do některých jazyků těžko přeložitelný. Že ne vždycky se dá najít jedno krátké slovo pro celé to rozpětí mezi stiskem ruky, stiskem čelistí a třeba stiskem tlačítka na klávesnici. A navíc ten zvuk, ten pocit na jazyku, jak to sykne a utne!

Právě si říkám, jestli vám to slovo svou sugestivní silou nepomohlo udržet pohromadě knihu, která se skládá z textů nejrůznějších žánrů, od básně a grafické kompozice přes povídku až po esej. Na mě Stisk působí poněkud volným dojmem. Ptal jsem se sám sebe, jakým způsobem jste asi řadil jednotlivé texty k sobě. Měly za úkol ukázat, kolik je ve vás Typltů a kolik měl Typlt fází, nebo se zkrátka jedná o sběr dosud  knižně nepublikovaných textů?

Přesně touhle cestou se ke mně to slovo kdysi dostalo. Nemám důvod to popírat. Stavěl jsem si své texty v duchu vedle sebe a říkal jsem si, že pokud se to k sobě nějakou silou nestiskne, můžu si už o knížce nechat jenom zdát. Představa těžkého knihařského lisu není nikterak zavádějící. Bylo třeba zlomit odpor. Ale postupně se vynořovaly další významy.

Jak se tedy titulní slovo vztahuje k jednotlivým textům?

Přímo to slovo tam najdete jen dvakrát: „kde kdo chce stisk, tam ho má mít“ a „necítím už báseň, jenom studený stisk…“. Ale moment sevření, znehybnění, uvěznění – anebo naopak vysmeknutí, úniku, neudržitelnosti – se objevuje v každém z těch textů. Přitom by mě asi moc neurazil názor, že těch pět písmen na obálce říká víc než celá kniha. To slovo má určitě na víc, než kolik jsem dokázal postihnout. Protože komu z nás vůbec dochází, co všechno se dá rozhodnout jediným stiskem? Dnešní technologie to převedly do katastrofických rozměrů, ale jak tak v jednom kuse přikládáte prst na nějaké to tlačítko, už ani nevnímáte, že každý ten „stisk“ je zároveň „spoušť“. Přitom to někde vzadu samozřejmě máte, to vědomí tlačítka, které se dá stisknout jenom jednou a nic už nebude jako předtím.

Jste kritikem „zahlušení informacemi“, nebo v možnostech technologií vidíte pestrost, možnost výběru?

Sedím u počítače dnes a denně několik hodin, tak jakou faktickou cenu mají mé osobní názory na technologie? Ale velkým optimistou nejsem. Dostali jsme do ruky spoustu hraček, kterým nelze odolat. Bojím se, že si nakonec budeme už jenom navzájem předvádět, co všechno ty naše hračky umějí. Že to vlastně bude už jediný obsah naší komunikace. Poslechněte si, o čem se dneska baví školní děti.

Měl jsem vždycky spíš pocit, že stisk je evidentně lidský akt, symbol lidského spojení, objetí, podání ruky...

Máte pravdu, tenhle význam slova v jazykovém povědomí určitě převažuje. Jenže rituál stisku ruky rozhodně není jen výrazem vřelosti. Je to i měření sil, pečetění smlouvy, ponížení, osudné spojení. Co třeba první stisk ruky s neznámým člověkem, o kterém ještě netušíte, jak zásadně vám změní život? V posledních týdnech před odevzdáním textu jsem si v duchu pořád dokola opakoval třeba „stisk“ a „setkat se“ a začínal jsem věřit, že je to vlastně jedno jediné slovo. Přemýšlel jsem o tom, zda stiskem není početí, kdy vás něco najednou nevratně vtlačí do vašeho těla. Stáváte se zajatcem, který neunikne. A proti tomu zase ten poslední stisk na konci, kterým se to všechno vypne. A všechny ty větší a menší stisky mezi tím… No, já vím. Takovéhle řetězení významů končí v nedohlednu, a když všechno souvisí se vším, začínají se předepisovat uklidňující prášky. Ovšem pokud jste se ptal, jaký vztah má titul Stisk k jednotlivým textům, nemůžu sloužit ničím příčetnějším.