Opera v rytmu protokolů

Politická a jinak aktuální témata si v posledních desetiletích nacházejí čím dál častěji cestu do operních libret. Jedním z prvních skladatelů, kteří na scénu přivedli relativně čerstvé politické a historické události, byl John Adams v opeře Nixon in China (1987) a od té doby se seznam prodlužuje. Předloňská opera Gaddafi: A Living Myth na scéně English National Opera s hudbou Asian Dub Foundation rozhodně nebyla poslední položkou. Prosakování politiky do opery má mnoho podob, od Adamsova (jeho Death of Klinghofer z roku 1991 se objevila i v Národním divadle v Praze) někdy až prvoplánového přístupu po méně nápadné a složitější odkazy Helmuta Lachenmanna (Das Mädchen mit den Schwefelhölzern, 1990–96) nebo Heinera Goebbelse (Landschaft mit entfernten Verwandten, 2002). Svým způsobem sem patří i Nagano Martina Smolky (2004). Národní divadlo teď přináší operu Aleše Březiny Zítra se bude…, jejímž tématem je proces s Miladou Horákovou.

Tak trochu šansoniérka

Aleš Březina se do české hudby zatím zapsal jako muzikolog, ředitel Institutu Bohuslava Martinů a také jako skladatel filmové hudby, především k filmům Jana Hřebejka. V nich se projevoval jako zdatný profesionál, který si poradí se symfonickým orchestrem i balkánskou dechovkou, ale který také ví, že nesmí z filmu čnít. V opeře, jejímž je nejen iniciátorem a autorem, ale k níž také napsal – společně s režisérem Jiřím Nekvasilem – libreto, tedy své tvůrčí ego nemusí držet zkrátka. Jak se to projevilo?

Začněme trochu oklikou. Zmíněný John Adams patří ke druhé vlně amerických minimalistů, tedy skladatelů, kteří do vážné hudby někdy od poloviny šedesátých let začali vracet tonalitu, pravidelný rytmus a vůbec přehlednost. Zpočátku s tím souviselo i natahování hudby do značných délek – rané opery Philipa Glasse mají impozantní čtyři hodiny, aniž by měly děj, a vystačí si s opakováním těch nejjednodušších melodických motivů. Postupem času ubývalo radikalismu a skladatelé jako Adams nebo Angličan Michael Nyman se vrátili k proporcím, na něž je evropský operní divák zvyklý. A v této linii se pohybuje i Březinova hudba. Opakování melodických motivků, tonalita, výrazný rytmus, to vše tu je. A zároveň cit pro načasování a snaha nedělat nic déle, než je třeba. Kromě odkazu postminimalistického stylu hraje nezanedbatelnou roli fakt, že se Březina jako muzikolog celoživotně zabývá hudbou 20. století (zaslechneme třeba nenápadný pozdrav Igoru Stravinskému v podobě citace úvodních tónů Svěcení jara).

Opera byla napsána pro zpěvačku Soňu Červenou, druhým sólistou je kontratenorista Jan Mikušek. Ti dva ovšem nepředstavují konkrétní postavy, procházejí dějem a promlouvají z různých pozic – Soňa Červená tak mluví za Miladu Horákovou nebo její dceru a poté přednáší text z policejních protokolů. Protagonisté tvoří zvláštní dvojici, která představení dodává trochu kabaretní atmosféru. Mikušek jako potrhlý principál v potištěném obleku přeskakuje od stolu k řečnickému pultíku a dělá grimasy odkoukané od prokurátora Urválka – jeho výkon patří k hlavním kladům inscenace. Červená působí trochu jako světem protřelá šansoniérka, která svým zastřeným hlasem odzpívá úvodní píseň (text Jana Vodňanského), a po zbytek představení většinou jen mluví, což jí na působivosti neubírá. Politický proces jako bizarní revue, v níž si pionýrky se zakrvavenými zástěrkami a mrtvolným make-upem brousí nože na třídního nepřítele.

Lehkost rozsudků

Výběr textů, z nichž je libreto sestaveno, tedy různých dobových dokumentů, se dobře hodí ke stylu hudby. Nebo je to možná obráceně – mechanický jazyk policejních hlášení, úředních rozhodnutí a seznamů si na autorovi vynutil hudbu pracující s opakováním, strojovým rytmem a přehledností. Banální texty jsou zhudebněné s vtipem, pokud tedy není nevhodné mluvit o vtipu v souvislosti s rozsudky smrti. Vtipné je i použití básně Pavla Kohouta, od níž opera odvodila svůj název. Text budovatelsky nadšené poemy byl náhodně přemíchán, čímž vznikly nové významy. Až v závěru, ve scéně rozsudku a prosby o prezidentskou milost, jako by se situace změnila a věci začaly být vážné. Před sklouznutím k patosu nás zachraňuje opět cit pro načasování – vše včas skončí.

Je dobře, že Zítra se bude… vzniklo jako komorní opera. Hudba tohoto typu ve zvuku velkého orchestru snadno sklouzne k nesnesitelnému kýči, zatímco v malém obsazení zní dobře a zároveň dostatečně barevně.

Aleš Březina nepřichází s novým slovníkem, dobře ví, jaké prostředky má dnes hudba k dispozici, a s nimi pracuje. Podařilo se mu vytvořit dílo, které zdařile balancuje na tenké hraně mezi posluchačskou přístupností a neotřelostí.

Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.