Richard Erml si v Divadelních novinách při rozhovoru se Zdeňkem Potužilem povzdechl, jak jej zklamal režisérův remake jeho někdejší inscenace Romea a Julie z pražského Divadla na okraji z počátku osmdesátých let, uvedený v polovině let devadesátých v Rokoku. Potužil opáčil, že jeho novější opus měl úplně jiného diváka než produkce původní, a sice „obyčejný patnáctky“, a pochvaloval si, jak jeho představitelé hlavních rolí, tehdejší teenagerovské idoly Adam Novák a Lucie Vondráčková, „do těch mladejch narvali skoro celého Saudka“. Inscenace Romea a Julie režisérky Hany Mikoláškové v brněnském Divadle Polárka je sice také směřovaná k „obyčejným patnáctkám“, rozhodně však orientaci na tuto v mnohém problematickou cílovou skupinu nechápe jako výmluvu k tomu, že nic jiného už po ní nemůžeme chtít. Nutnost obsadit hru nevelkým jednogeneračním souborem si pochopitelně vynucuje interpretační zásahy. Mikolášková vystačí s jedenáctkou herců, a to ještě obohatí dramatický personál o postavu Královny Mab, náhradu původního Shakespearova Chóru, smyslnou a temnou předzvěst nadcházející tragédie. Aby sugerovala rozvášněnou atmosféru válčící Verony, režisérka hned zkraje vhání do přímého fyzického střetu i matky obou rodů, a mnich Lorenzo přebírá roli jakéhosi vévodova bodyguarda, který výstřelem z pistole utíná všechny potyčky. Někde se na věkovou homogenitu souboru doplácí: třebas z Escala zbyl jen mladičký hysterický manažer bez náznaku autority. Více je ale zisků – funkční erotický motiv mezi paní Kapuletovou a Paridem, kdy se jasně naznačuje, že matka v nejlepších letech chce v dceřině nápadníkovi pod svou střechu získat především milence. Nebo když se z Chůvy stane spíš starší a eroticky protřelejší kamarádka, navíc se zřejmým vztahem k Tybaltovi (a hned je čitelnější důvod, proč tolik truchlí nad jeho smrtí a proklíná Romea). Výrazně moderní vzhled inscenace naznačuje, že po razantní aktualizaci veleúspěšného filmu Baze Luhrmanna je pro přijetí Romea a Julie teenagery takřka povinný vizuální posun k idiomu současných populárních snímků. Ve zvukové stopě řvou hlídkující vrtulníky, bodné zbraně nahradila asijská bojová umění a Paris exceluje na plese u Kapuletů jako beatboxová hvězda. Černobílé kostýmy nezapřou komiksovou stylizaci a jednoduchá scénografická konstrukce slouží zejména jako prostor k rozličným pohybovým kreacím. Režisérčina spolupráce s choreografem Davidem Strnadem má skvělé výsledky – její pojetí Verony jako města mladistvě zběsilého, hnaného pudovou energií, kde téměř není čas na zamyšlení či pozastavení, se podařilo natolik funkčně vyjádřit v rozpohybované intenzitě tělesného výrazu, že by měl radost snad i otec biomechaniky Vsevolod Mejerchold. Na druhé straně berou v Polárce klasika za slovo s nepředstíranou úctou – zjevná péče věnovaná kvalitě mluvy i verše vás (v dobrém slova smyslu) zaskočí, stejně jako ryzost citu, která z dvojice protagonistů bez jakékoli záklopky postmoderní ironie vytryskne v balkonové scéně.
Jitka Páleníková, Brno