Během dvou únorových dní v roce 1988 natočil norský básník Jan Erik Vold v pařížském studiu Sysmo s trumpetistou Chetem Bakerem, pianistou Egilem Kapstadem, kytaristou Philipem Catherine a basistou Terje Venaasem desku Blåmann! Blåmann!, z níž pocházejí některé z námi vybraných básní. Téhož roku 13. května spáchal Chet Baker v Amsterodamu sebevraždu. Ve středu 16. 5. 2008 se v 19 hodin koná v pražské Čítárně Unijazzu přednáška Skandinávského domu o Bakerovi, Voldovi a žánru „jazz & poetry“.
Báseň o šiškách z borovic
Kdo chce znát
báseň o šiškách z borovic? To protože
tahle báseň je báseň pro jiný druh
věcí, pro laskavé, nepatrné, přehlédnuté
lidi i věci, pomluvené
nezmíněné, malé plácnutí do vody za opraváře kol
mlíkařky, opuštěné ponožky
šroubečky, zpackané
soulože a všechny šišky borovic rozeseté
v norské trávě, jo — protože mám rád šišky
z borovic, mám je radši
než smrkové, smrkové jsou hladké a svislé,
aerodynamické, jsou jako
těžké věci, věci, co spadnou, pohlavní orgány
i hladká administrativa, šišky z borovic
jsou jako lodičky z kůry, splávky a malé
pohlavní orgány jako u starých
mužů, nebo — jako po koupeli, lehce načepýřené šupiny
leží jak tašky na starých domech, kde se
už léta bydlí a nikdo nehodlá
položit novou střechu, ne teď, roztroušené
rybářské boudy, vrásky kolem očí, co viděly dost
a nevyhasly, mám rád kůru na stromech, že neumí
zopakovat mustr, stožáry, když
jsou nenatřené, budku
zastávky, kam milenci vyryli jména, tohle srdce
s plusem a nejjednodušším
součtem, to naše už zašlo
když jsem ho naposled hledal (nejsem si
ale už jistý, kde
vlastně bylo), neměl jsem nůž, jen červenou
tužku a ta nevydrží zas
tak dlouho, a vůbec, mám rád
štěrkové cesty, co se vinou a skončí, zahradníky
s prostými tvářemi, když minete jejich
záhon, pampelišku — a teď se pampeliška
stala bílou planetou, lehce foukneš, a letí
paragáni, tak jsme tomu říkali, Harald Sverdrup
napsal parádní báseň
o pampelišce, mám rád
Haralda Sverdrupa, jeho parádní hlavu
jednou jsem poprosil, smím si sáhnout, už dlouho
jsem chtěl a on
řekl jo, jen Tarjei
se může měřit s touhle lbí (nikdy jsem se
zeptat neodvážil), jo, mám rád
staré pneumatiky na polích a kola kár
opřená o patníky, na světě je
to samá zvláštnost, jsou dny, kdy se nic nehledá,
představit si svět jako starou
půdu, se skříňkou z mahagonu, je v ní akordeon, na nějž
nikdo neumí, vedle leží svazek
klíčů, nebo klíče se ztratily a zámek někdo
vylomil, pohlednice
a na nich Veselé Vánoce Šťastný nový rok
z přelomu století a stará milostná psaníčka
a důkazy, právě odjeli, všichni, z Agnesu
a dál, nastěhovali se do svých domů a zavřeli
za sebou pěkně dveře, neměly by se
schovávat dopisy, říká se, já jen Souhlasím
nebo Nesouhlasím, nejsou tu, nejsou, ale jsou tam, jo
tak teda jsou tam, ve vlastním čase a vlastní řeči, i tohle
byla skutečnost, i tohle
je skutečnost, zahoď je nebo přečti, čo sa prihodí?
je lepší být skoro bez minulosti, říkáš — jo! a
to pak je míň obrazů, říkám — jo jo! a s míň obrazy
bude běh na dlouhou trať trochu
nezajímavější, so
there you are, mysli na růži
jak je krásná, když se jí perlí déšť
na červeni, rostou přímo za oknem, teď
je slunečno, ale růže je za deště
nejhezčí, růže potom,
co sprchlo, můžeš pak skládat ke straně vrstvu za vrstvou, nikdo
ti neřekne dost, a všechny lístky jsou mokré, až úplně
dovnitř dozadu ke žluté, ale dneska
ne tak docela, protože dneska je růže bledá a suchá
a odkvétá, žlutá tam vzadu je
teď jak kráter, jak Dresden, většina lístků z okvětí
se poroučela k zemi, celý svět můžeš
vidět ve světle na růži, když se podíváš
dost zblízka, o nic složitější
to není a v noci
září jetel jak bílé planetky
v setmělé trávě a ve dne tu bosí hledáme
šišky z borovic, tuhle šišku jsem našel
a vzal s sebou. Je tak lehká, tak
malá, tak beznadějně
nehmotná, každá šupina svítí jako docela šťastný obličej
s prací na menší úvazek, kde vládne
příjemný tón, venkovský obchod pleteným zbožím,
osloská tiskárnička — ano! Básník
už našel argument
pro šišku z borovice (vis-à-vis smrkovým) (pokud
je teď místo pro argumenty): borovicovými šiškami
se neválčí — i když šišková bitva
byla zábavná, nejsem si úplně jistý,
jestli mám stejný názor i dnes, nic pro mě — a nehledě
na pádná slova i argumenty (jo, nehledě na to, jestli
riskuji, byl jsem příliš tvrdý na smrkovou šišku, ta ať
tu klidně je s námi, smí mít vlastní život, lepší šiška na
smrku nežli smrky bez šišek — no jasně
jasně, ale přesto), na smrkové
šišce je prostě něco,
co nemá nikdy šiška z borovic. Rok za
rokem to vidím čím dál víc. Proto mi leží
na stole. Jo.
Ze sbírky Mor Godhjertas glade versjon. Ja, 1968
Dnešní česká
If I had the wings of a sparrow
If I had the ass of a cow
I’d fly to Moscow tomorrow
And drop my message from above
Ze sbírky Kykelipi, 1969
kapka
tu visí už
ne
Ze sbírky spor, snø, 1970
Ptáček z Kapingamarangi
1.
Jde
vůbec nic
vyměnit
za
vůbec nic?
ptal se princ. Jo, zdá se
že
jde, řekl ptáček
z Kapingamarangi, když se nehledí
na rozdíl
mezi
ano a ne.
2.
Nehledět
na rozdíl mezi ano
a
ne, ptal se
princ Adrian, ale jak? No, je třeba
vypátrat
pravý
kousek ničeho. To pak vidíš
že to nic
nestojí
se toho
vzdát, není na čem bazírovat.
3.
Adrian
se ptal: Ale jak se pozná, že nic je
to pravé
nic? Ptáček
zdvihl zobák
a řekl: Když to
co je, je tak skutečné jako to
co není, když
to, co není
je přesto skutečné tak jako to, co je — that’s
when your heartache
comes to an end.
4.
Byl zas nádherný
den. Vlny se
hnaly
kolem ostrůvku, daleko
v moři. Princ ležel na pláži, pod
sluncem, mimo
řeč. Promnul si
oči, pokýval
hlavou, a ptáček
zas: Princi
Adriane, letěl jsem dlouho
až z Kapingamarangi — a to
proto, abych zazpíval
písničku ničeho
před
tebou: „To když jedno nic
potká druhé nic
nestane se nic, nestane se nic.
A když jedno nic
touží po ničem, dychtí po
ničem — to potom
ve všem
je
klid.“ Sluneční mlýn mlel, písek
zase hřál, princ
nevěděl
kde je. A princ se
smál.
Ze sbírky sirkel, sirkel, 1979
Včera jo
Všimnul sis —
A čeho?
Všimnul sis, že podřízli —
Podřízli co?
Všimnul sis, že podřízli ten buk —
Jaký buk?
Všimnul sis, že podřízli ten buk před univerzitou?
Ten buk před školou?
Přesně!
Blbost. Jel jsem kolem něj včera a to tam byl.
Včera jo.
Ze sbírky Elg, 1989
Z norštiny přeložil Ondřej Buddeus.
Jan Erik Vold (nar. 1939 v Oslu) je norský básník, překladatel, redaktor a esejista. Debutoval v roce 1965 knihou poezie, nazvanou mellom speil og speil, a do dnešního dne vydal dvaadvacet básnických sbírek. V šedesátých letech se distancoval od ponurého symbolistického modernismu norské poezie let padesátých, v jeho dílech našla místo jazyková hra i („nová“) jednoduchost. Typická je pro něj neustálá oscilace mezi expanzivní a soustředěnou lyrikou, mezi meditací a provokací – vedle žánrově snadno zařaditelných sbírek napsal sbírku básní v próze, knihu haiku, experimentální počítačové poezie, lyrický cestopis (Norsko – SSSR – Japonsko – USA – Norsko), píše lyriku angažovanou i inspirovanou zenovým buddhismem. Důležitou součástí jeho díla je také performance – „jazz & poetry“. První čtyři desky natočil v roce 1969 s Janem Garbarkem, na ostatních deseti spolupracoval s Chetem Bakerem, Daugem Raneyem, Redem Mitchellem, Egilem Kapstadem a dalšími.