Severoameričtí indiáni jsou pro mnohé z nás symbolem odvrácené, barbarské stránky moderní civilizace, jejíž expanze je připravila o rodnou zemi i o způsob života (často o život vůbec). To vše ale vnímáme jako věc minulosti. Následující esej, k níž autorku inspirovala osobní setkání s lidmi národa Diné, ukazuje, že boj o existenci pro původní Američany neskončil. Dnes má především podobu zápasu o uznání vlastní reality proti stereotypům většinové společnosti.
Zbytečně nemluvil, slova pro něj nebyla příliš důležitá. O bledých tvářích si většinou myslel své, ale nechyběla mu schopnost odlišit ty dobré od plev padouchů. Ničeho se nebál. Atlet to byl opravdu zdatný a charakterem byl obvykle jeden z nejryzejších. Statečně bránil svou zem...
Takto či podobně se „rudý syn Ameriky“ zabydlel v našich představách. Pro nás Evropany byl hrdinou a někdy také respektovaným nepřítelem k pohledání.
Tekumseh neví, co je strach...
Třeba náčelník Tekumseh byl prý jedinec silný a urostlý, jeho široký a vyklenutý hrudník svědčil o zdravých plících a očividně to byl vytrvalý, rychlý běžec a velmi obratný zápasník. Obličej byl samozřejmě ušlechtilých a čestných rysů, kromě jiného prozrazoval pronikavou inteligenci. Alespoň tak jej vylíčil německý spisovatel Fritz Steuben, jenž ve svém stejnojmenném díle vycházel ze studia dobových historických a národopisných pramenů. Předpokládám však, že Tekumsehova anatomie nikde zachována nebyla, stejně jako Steuben zajisté nevedl rozhovory se samotnými indiány. Přesto jsem dotyčný dobrodružný román svého času hltala a nenapadlo mne o dokonalosti rudého muže a objektivní pravdivosti spisovatelem vylíčeného příběhu pochybovat.
Snad nejvíce naši představu o původních obyvatelích Severní Ameriky ovlivnil Karel May, člověk s neobyčejnou představivostí. Jeho „rudý gentleman“ z kmene Apačů byl přítomen na četných dětských karnevalech, příležitostně doprovázen i rudou slečnou (May na rozdíl od Steubena neopomněl trochu obsáhleji zmínit i druhou polovinu pokolení „ušlechtilých divochů“).
Navzdory bujné fantazii a všem nedokonalostem jejich díla nelze Steubenovi, Mayovi a dalším upřít jednu zásadní zásluhu. Nejednoho z nás pro indiány nadchli, něco nás naučili o jejich praktickém životě a vzbudili v nás zájem o jejich tragický osud.
Za velkou louží se má situace jinak. Nežije-li běžná bledá tvář v domnění, že rudý muž se vyskytuje už jen na stránkách učebnic dějepisu, jinými slovy ve věčných lovištích, nebývá v jeho představách indián kladným, hrdinským charakterem. Nebývá ani respektovaným nepřítelem, jemuž je ponecháno právo na vlastní důstojnost. Je tak trochu něčím, co pro nás, české ne-rasisty, obvykle Cikán. Tedy asociál, líná kůže, parazit, nevychovatelný a nevzdělatelný člověk, který své nemožné chování má snad v genech. Mohl se západní společnosti, jež prý skýtá rovné šance pro každého, přizpůsobit. Nechtěl či nezvládl to a je to jeho chyba...
Zádrhel je v tom, že ani jeden, ani druhý model neodpovídá realitě, avšak slouží jako nástroj k jejímu utváření. Zjistit, kdo si kdy záměrně či omylem vymýšlel a proč, je zadání důležitého úkolu detektivní povahy. Avšak tři základní otázky zní jinak. Jsme my, bledé tváře, schopné popsat realitu indiánského života včera a dnes? Můžeme ji vůbec pochopit? A odpovíme-li na obě otázky záporně, je to problém?
Dějiny píše vítěz
Ať už byl prvním Evropanem Kryštof Kolumbus či Viking Erik, připlul k Želvímu ostrovu (my jej známe jako Ameriku) a „objevil“ objevené. Nesouhlas s tím, že je prvý jmenovaný přesto oslavován jako objevitel, zavedl svého času Jenedu Benallyovou z národa Diné až do ředitelské kanceláře jedné americké základní školy, již navštěvovala. V rezervaci ji to učili jinak. Vyprávěli jí o jejích předcích, kteří tuto zemi obývali (a tedy i znali) dávno před příjezdem Evropanů. Tento příběh, na první pohled snad malý a bezvýznamný, nás přivádí k dramatu. Dějiny dobyvatelů Ameriky jsou bez ohledu na tradiční historii jejích původních obyvatel brány drtivou většinou veřejnosti za objektivně pravdivé (vždyť to tak učili ve škole) a tvoří základ dnes dominující kultury a životního stylu.
Neochota snažit se pochopit a akceptovat odlišnou realitu a jiný pohled na dobu minulou i současnou může osobně ranit. Drama se dále stupňuje, stává-li se odlišná realita nástrojem útlaku. A podíváme-li se na genocidu původních obyvatel Ameriky, zjistíme, že vnucovaná cizí realita, kultura a life style zabíjí.
V dějinách psaných Evropany a jejich kolonizujícími potomky není příliš prostoru pro několik set severoamerických indiánských kmenů, jejich širokou paletu kultur, jazyků, spiritualit a tradic. Je v nich jen trochu místa pro pár rudých polodivochů. Ti pak obvykle bydlí v teepee, halekajíce pádí na koni po prérii a sbírají skalpy se stejnou vášní jako Čech tácky od piva. Tento stereotyp, stejně jako ten humanisticky kýčovitý o vznešeném divochovi (a koneckonců každý jiný), bere člověku jeho individualitu a ze skupiny osob v mnohém nesourodých vytváří množinu homogenních jedinců. Na tu se pak lépe ukazuje prstem.
Třeba Diné nikdy nebydleli v týpí ani ve vigvamech. Jejich tradičním obydlím je hogan. Nevím, jestli někdy hromadně vyráželi na lov bizonů, ale i dnes se ještě někteří z nich živí pastevectvím. Že žádné Diné neznáte? Ale ano, jako Navahy. Jeneda by však uvítala, kdyby její lid i ostatní nazývali tak, jak označuje sám sebe, a nikoli názvem, jejž obdržel od jiných. Chce se říci, že respekt začíná už u věci tak základní, jako je jméno.
Lze utéci zlému šamanovi?
Než přikročíme k diskusi o tom, zda vůbec můžeme pochopit realitu lidí v některých věcech tak odlišných od nás, zkusme se na ni nejdříve podívat. „Každý film, který není udělán lidmi, o kterých pojednává, není jejich příběhem,“ řekl mi jednou Jenedin bratr Klee. Tak jsem hodila za hlavu Vinnetoua, posledního Mohykána a dr. Quinnovou s jejími indiánskými kamarády a pohroužila se do díla režiséra Zachariase Kunuka a jeho spolupracovníků a spolupracovnic. Rychlý
běžec Atanarjuat sice nepelášil po prérii, nýbrž po ledu a v zimě bydlel v iglú, ale pro náš účel poslouží více než skvěle. Zůstaňme na stejném kontinentu, ale přesuňme se více na sever.
Do společenství kočovných Inuitů žijících na konci prvního tisíciletí v Iglooliku (více než čtyři tisíce let staré osídlení v dnešní kanadské Arktidě) vstoupilo zlo v podobě záhadného, neznámého šamana. S jeho ďábelským chechtotem zmizela rovnováha a duch spolupráce. Závist a zášť, intriky a nakonec i vražda vyhnaly Atanarjuata do širé ledové pustiny. Život mu zachránily tajemné síly a starý manželský pár, s jehož pomocí po vnitřním boji opět nalezl svou duchovní cestu a naučil se čelit lidským i nadpřirozeným nepřátelům. Podaří se mu zlomit šamanův odkaz a obnovit harmonii mezi svými lidmi?
Starší z Iglooliku, „místa domů“, po věky udržovali legendu o rychlém běžci živou, aby mladým Inuitům předali svou životní zkušenost: je nebezpečné povýšit osobní přání nad potřeby skupiny. Intriky Atanarjuatova soka, žárlivého Okiho, hrozí uvrhnout celou komunitu do vražedného kruhu krveprolévání a msty.
Příběh Atanarjuata a jeho lidí v sobě neskrývá mnoho poezie, je spíše opakem vesměs blaženého života Apačů na azurových Plitvických jezerech. Je zrcadlem pro ty, kteří – zajisté v dobré vůli, ale naivní nevědomosti – mají tendenci životy lidí, již mají k matce Zemi blíže než my, romantizovat. Takto je však připravují o jejich opravdovost a sami sebe ušetří nelehké výzvy se s jinou realitou seriózně konfrontovat.
Legenda o Atanarjuatovi je součástí po několik tisíciletí výhradně ústně předávaného tradičního vědění a tvůrci jejího filmového ztvárnění z inuitské nezávislé společnosti Igloolik Isuma Productions své dílo z této souvislosti nevyjímají. Mezinárodnímu publiku dle vlastních slov nabízejí autentický pohled na svou kulturu a ústní tradice očima jich samotných, Inuitů.
Čí jednání je pro nás pochopitelnější, a chápeme je tedy jako reálnější? S kým máme menší problém se při sledování filmu ztotožnit? S chrabrým (a bezesporu i v rámci našeho chápání estetiky fešným) posledním Mohykánem Unkasem, bojujícím o život hezké dcery bílého muže, nebo s Atanarjuatem, tak nějak „iracionálně“ hledajícím svou ztracenou duševní rovnováhu a vzpírajícím se neblahému odkazu záhadného šamana?
Autorem příběhu o prvním jmenovaném je James Fenimore Cooper, člověk mimo domorodou komunitu, který ji použil jen jako kulisu a prostředníka pro ztvárnění vlastních představ. Autorkou příběhu druhého je komunita sama. Unkas je jen hologramem indiána, Atanarjuat je ve smyslu představení a interpretace života svého lidu reálný. Proto svou pozornost soustřeďme na něj, i když je to úkol bezesporu náročnější než sledování dobrodružných polofikcí z prostředí Divokého západu.
Zde zodpovím první z výše položených otázek. Ne, neumíme věrně popsat indiánskou či jakoukoli jinou realitu odlišnou od té naší (stejně jako nepodá věrně obraz našeho světa ten, kdo stojí mimo něj). A také nemusíme. Objevují se autentická, nejen filmařská díla, jež jsou pootevřenými dvířky do realit jiných lidí. Kladou jiné otázky a nabízejí jiná řešení, než na jaká jsme zvyklí. Je však třeba mít otevřené oči a také srdce. Protože na některé úrovně domorodé tvorby nelze nahlížet profesorskými brýlemi racionálního rozumu, jak jej chápeme my. Mohou náš zrak naopak zastřít.
Lyžaři v útočišti předků
Zcela aktuálním projevem domorodé reality, o němž často nemáme ani potuchy, je boj o místo. Ten není v Severní Americe (a kdekoli jinde na světě) dávnou minulostí, nýbrž od doby příjezdu bledých tváří z jižní Evropy palčivou současností.
Obraťme pozornost k jedněm horám a vraťme se k Diné. Jejich medicinmani chodí na Doko´oo´sliid sbírat léčivé byliny. Své dočasné sídlo zde mají též kachinas – pro Hopi jsou Nuvatukaovi přechodným domovem duchů předků. Srdce i zrak k těmto štítům obrací také lid Havasupai a několik apačských a dalších kmenů. Běloši je zase nazývají San Francisco Peaks a několik desítek tisíc ročně jich zde ve sportovním areálu Arizona Snowbowl, jenž se plánuje dále rozšiřovat, holduje zimním radovánkám. Na lyžích a snowboardech sviští po svazích posvátné hory. Řečeno méně poeticky – na střet odlišných realit je zaděláno.
Konflikt o San Francisco Peaks je jako kniha dobrodružných příběhů z Divokého západu, jež nemají stejné aktéry, ale společného jmenovatele. Prochází několika rovinami. V realitě bílých sportovců a majitelů areálu je bojem o jedno místo ve fyzikálním slova smyslu a diskutovanými veličinami jsou sportovní prožitek a finanční zisk. Jde tedy o racionální úroveň materiálního a konzumního charakteru. Pro místní ochranáře jsou štíty cennou přírodní lokalitou. Otázku kladou z ekologického a částečně morálního úhlu pohledu: je třeba kvůli výše uvedeným statkům ničit životní prostředí mnoha živočišných a rostlinných druhů, z nichž jsou některé chráněné? A pro Jenedu Benallyovou a mnoho tisíc domorodých obyvatel regionu je konflikt bojem za svobodu vyznání. Vnímají jej v rovině spirituální, jež v jejich tradiční realitě zaujímá zásadní postavení. Heslo „Respect our church“ je heslem jejich reality.
Jako nám potomci Atanarjuatova plemene nabídli pohled do své reality, kde se pozemský život a celému lidstvu společné kladné i záporné emoce a povahové rysy naprosto samozřejmě prolínají se světem nadpřirozeným a včerejší není ostře odlišeno od dnešního, tak nám domorodý mediální aktivista Klee Benally ve svém dokumentárním filmu The Snowbowl Effect z roku 2005 přibližuje jeden z konfliktů současného světa vlastní optikou. Nenechávají za sebe mluvit jiné. Na pozadí různých událostí sdělují příběhy psané jimi samotnými. Napravují omyly pánů Maye, Steubena, Coopera a dalších, kteří – kromě jiného – zapomněli na tradiční duchovno. Bez něj je každá diskuse o tradiční realitě původních obyvatel Želvího ostrova při nejlepším poloviční.
Ten, který tančí s vločkami
Dovolte mi představit dalšího hrdinu ze světa původních obyvatel Ameriky. Je jím Tommy Kelasket, řečený Slash, z kmene Okanagan. Duchovní matkou literární postavy je spisovatelka a aktivistka Jeannette Armstrongová, jež sama pochází z tohoto kmene, narodila se v rezervaci u kanadského Pentictonu. Samotný Slash je však zástupně pro své vrstevníky typickým dítětem generace původních obyvatel Severní Ameriky z poloviny minulého století. Ta musela shledat, že realita bílá stále – a to značně nedobrodružným a neromantickým způsobem, s westerny to nemá nic společného – kolonizuje prostor reality rudé. Slashovu reakci na střet dvou světů Armstrongová zachytila s upřímností až brutální, s radostnými i tragickými zastávkami na životní cestě Tommyho.
Bolestný výlet do oficiálního bílého severoamerického světa sedmdesátých let minulého století pro řadu Slashových spolubojovníků a spolubojovnic skončil smrtí (ať už ji měla na svědomí láhev alkoholu, injekční stříkačka či kulka policisty). Tommy jej přežil. Našel svou cestu a duševní rovnováhu tím, že si uvědomil svůj původ. Připojil se k té části původních obyvatel země za velkou louží, kteří řešení svých problémů (a ty se od Slashových mladých let příliš nezměnily) vidí ve své tradiční realitě. Ne v přizpůsobení se realitě bílé.
„Zastavil jsem se a vztáhl paže k bílým vločkám, které kolem mne tancovaly. Cítil jsem, jak mi ten pocit stoupá do hlavy. Jako malá exploze, která se v drobných vlnách šířila celým mým tělem. Vnímal jsem zpěvnou hudbu, podle níž zvířený sníh tancoval. Cítil jsem, jak mne uchvátila, a tancoval jsem podle zvuku, který v bílých kaskádách vířil kolem mne a zemi pokrýval slibem. Slibem, že květiny pro můj lid zase budou kvést. Věděl jsem, že jsem doma, opravdu doma a že mne má země vítala.“
Pasáž o návratu Tommyho lze vyložit různě. Jako vizi či něco magického, nadpřirozeného nebo nereálného. Armstrongová ji však dále nerozvádí, tak jako to nečiní u dalších podobných, spirituálně laděných pasáží, jež prostě jen zmiňuje v souvislosti s intenzivním prožíváním přírody jejími lidmi a které stojí v jedné řadě s posvátnými obřady Okanagan. Nejsou pro ni ničím zvláštním. Nejsou fenoménem, který je třeba podchytit a vysvětlit etnografickou vědou a jeho popis označit za nějaký inovativní literární trend. Jsou jednoduše její realitou.
Dovolte mi, abych na tomto místě sama za sebe zodpověděla otázku číslo dvě. Musím tak opět učinit vyslovením záporu, realitu indiánského života úplně nechápu. Se spoustou aspektů osoby Slashe, dalších postav románu a jejich realitou jsem se neztotožnila a řada věcí se v té mé zabydlet nedokázala. V doslovu k románu se ale píše, že kus indiána nebo indiánky je možná v každém z nás. A ten jsem v některých aspektech našla.
Mosty mezi realitami
Fritz Steuben Tekumseha a další indiány obdivoval, ale zároveň kategoricky zavrhoval věci, jimž nerozuměl: „Byl příliš moudrý, než aby věřil, že taková zaklínání mají na nemoc nějaký vliv. Chtěl jen svým zpěvem a chřestivým zvukem uchlácholit nemocného chlapce. A jiný smysl nemají ani všechna ostatní zaklínání indiánských kouzelníků.“ Hodnotil dle svých zkušeností a měřítek. Šamani byli v jeho očích kouzelníky a zpěvy a rituály na uzdravení zaklínáním. Steuben se tak neliší od mnoha současných bledých tváří, jež své rudé bratry a sestry sice „respektují“, ale stále mají potřebu jejich jednání či projevy jejich kultury soudit a škatulkovat do přihrádek mýtů, pověr, iracionálního jednání. Jsou vzdáleni tomu přiznat projevům jejich realit (zde musím opět zdůraznit, že se opravdu nejedná o jednu jedinou) status filosofií, náboženství a holistického chápání světa.
Současná tradiční realita původních Američanů nestojí v rozporu s moderním světem, jak by se mohlo zdát. V žádném případě není návratem do doby před příjezdem slavného „objevitele“. Třeba Jeneda, Klee a jejich mladší bratr Clayson to příležitostně pořádně „ohulí“. Obdivují Ramones a hrají muziku, jež má blízko k punku. Na turné své kapely Blackfire oslovují publikum všech barev a realit a k tomu si zvolili univerzální řeč hudby. Jsou jedním z mostů mezi realitami.
Realitu původních obyvatel Želvího ostrova věrně popsat neumíme, asi ji ani nikdy zcela nepochopíme – a nevidím v tom problém (zodpovídám otázku číslo tři). Je ale přínosné se o to snažit, zcela v duchu starého moudra o cestě, jež je cílem. Kultivujeme si tak vlastní schopnost tolerance a respektu k odlišnému, přestáváme být skálopevně přesvědčení o vlastní pravdě (i když dobře zamýšlené) a třeba se také v nějakém aspektu odlišné reality najdeme. Možná nám pomůže zodpovědět některé z vlastních otázek.
Společnost Igloolik Isuma Productions a Atanarjuat, nezisková organizace Indigenous Action Media a její dokumentární snímky nejen o San Francisco Peaks, Jeannette Armstrongová a její Slash, sourozenci Benallyovi a jejich hudba. Ti všichni a nespočet dalších činných na poli kultury i na ulici apelují na urovnání konfliktů mezi realitami. Neberou nám tu naši a nenutí nám ty své. Požadují pro ně ale důsledný respekt. A to je velká výzva.
Autorka působí jako odborná pracovnice v oblasti chemie životního prostředí v Brně; je redaktorkou časopisu A-kontra.