Prozaik, básník, dramatik a autor netradičních pohádkových knih Kari Hotakainen ve svých textech prostřednictvím absurdního humoru, ironie a fantaskních vizí zachycuje podstatné problémy současné finské společnosti.
Kari Hotakainen (narozený 1957 v západofinském městi Pori, nyní žije v Helsinkách) náleží k výrazným zjevům současné finské literatury a zároveň je asi nejvšestrannějším finsky píšícím autorem: od svého debutu na počátku osmdesátých let publikoval fejetony, eseje, básně, knihy pro děti a mládež, romány, televizní scénáře a divadelní či rozhlasové hry pro dospělé i pro děti. Vystudoval literaturu, pracoval jako redaktor, působil v reklamě a od poloviny devadesátých let je spisovatelem na volné noze. Hotakainen patří k těm nemnohým autorům, jejichž tvorba je vysoce ceněna kritikou (z mnoha literárních cen, kterých se jeho dílu dostalo, zmiňme alespoň finskou literární cenu Finlandia, Cenu Severské rady a Severskou cenu za dramatickou tvorbu) a zároveň se těší i přízni širokých čtenářských vrstev – román Na domácí frontě (Juoksuhaudantie, 2002; česky 2006), se stal jedním z nejprodávanějších současných finských románů.
Dětská literatura a groteska
Hotakainen debutoval několika básnickými sbírkami: Nepříjemné rány pod pás (Harmittavat takaiskut, 1982), Kdo se bojí černého muže (Kuka pelkää mustaa miestä, 1985), Hot (1987) a Básně (Runoja, 1988). Už v básních je patrný smysl pro absurdní humor a nadsázku i záliba ve slovních hříčkách, které se pak objevují i v autorových knihách pro děti, z nichž první (Kniha pro děti, Lastenkirja), sestávající z krátkých textů, vyšla v roce 1990. V roce 2000 publikoval Hotakainen své sebrané básně z osmdesátých let pod názvem Hromada polen (Kalikkakasa), zatímco literaturou pro děti a mládež se zabýval a zabývá průběžně. Ta se vzpírá jakémukoli škatulkování, a jak u pozoruhodných děl tohoto žánru bývá, ozývaly se i otázky, zda jsou vůbec pro děti a mládež vhodná. Největším Hotakainenovým úspěchem je v této oblasti kniha Vypadám dobře bez trika (Näytän hyvältä ilman paitaa, 2001), oceněná ještě v rukopise druhou cenou soutěže nakladatelství WSOY a o rok později cenou Zacharia Topelia. Příběhy mladých hrdinů, psané povětšinou slangem, vypovídají o závažných společenských problémech, které se mladých dotýkají; jedním z ústředních témat knihy je obtížnost či dokonce nemožnost komunikace mezi dospívajícími a dospělými. Poslední Hotakainenovou prací pro děti je Kniha pohádek (Satukirja, 2004), kterou, stejně jako předchozí autorovy dětské knihy, ilustroval známý estonský výtvarník Priit Pärn.
Hotakainenovy „dětské knihy“ sdílejí mnohé rysy s jeho romány pro dospělé: zálibu v nonsensu, surreálnu a fantasknosti, v absurdním a suchém humoru, lakonický způsob vyjadřování, smysl pro ironii, parodii a grotesku i techniku prokládání vyprávění svéráznými aforismy, úvahami a esejistickými pasážemi, které fungují na mnoha významových rovinách. Prvním Hotakainenovým „románem pro dospělé“, v němž tento styl krystalizuje, byl Buster Keaton. Život a činy (Buster Keaton. Elämä ja teot, 1991, česky 1999), který je zároveň prvním do češtiny přeloženým spisovatelovým dílem. Polofiktivní postmoderní variace na téma života a tvorby známého filmového komika, prostoupená fascinací poetikou grotesky, je vyznáním lásky éře němého filmu i výpovědí o stavu současné finské společnosti.
Na straně slabých
Variací na sci-fi a finskou kritikou velmi ceněnou varovnou dystopií je následující Hotakainenův román Bronks (1993), kde se jeho společenská kritika stává daleko otevřenější a adresnější než v předchozích dílech. Knihu lze číst jako ironický dialog s jedním z „velkých témat“ finské literatury – konfliktem mezi městem a venkovem, mezi civilizací a přírodou, přičemž definice zmíněných pojmů jsou u Hotakainena přehodnoceny a koncepce těchto pojmů jakožto protikladů důkladně zpochybněna. Jak Bustera Keatona, tak Bronks je možné interpretovat i jako analýzu současné maskulinity, jak v kontextu obecnějším, tak ve specificky severoevropském a konkrétně finském. V této linii pokračuje i další román Pytel hříchu (Syntisäkki, 1995), v němž se spisovatel vydává, opět v rovině fantaskních a surreálných vizí, do světa populární hudby.
Románem Klasik (Klassikko, 1997) reagoval Hotakainen na záplavu takzvané autofikce neboli literatury s autobiografickými a konfesijními prvky – vtipná parodie tohoto žánru je zároveň úvahou o postavení spisovatele v dnešním světě. V románu Srdeční záchvaty aneb Jak se točil Kmotr (Sydänkohtauksia eli kuinka tehtiin Kummisetä, 1999) se autor opět vrací ke světu filmu a rozvíjí téma mužské posedlosti, které vrcholí v jeho zatím nejúspěšnějším díle, již zmíněném románu Na domácí frontě (Juoksuhaudantie, 2002, česky 2006, viz A2 č. 33/2006), který získal cenu Finlandia i Cenu Severské rady. Příběh muže, který se zoufale snaží získat rodinný domek, aby dostal zpátky manželku, která ho i s dcerou opustila, je zároveň příběhem o nemožnosti komunikace jak mezi pohlavími, tak mezi generací otců a synů v poválečném Finsku. Stejně jako v předchozích dílech, i zde stojí Hotakainen na straně (sociálně i jinak) slabých, nijak je však neidealizuje – jeho kritika současné společnosti je kritikou všech jejích vrstev, i když nutno říci, že nejostřeji je namířená proti příslušníkům středních a vyšších tříd.
Prázdnota komerční sexuality
Román Chrám svatého Izáka (Iisakin kirkko, 2004, česky 2007; viz A2 č. 43/07) pokračuje v analýze vztahu mezi otcem a synem, který je tentokrát rovněž záminkou ke konfrontaci názorů na víru a náboženství. Ovdovělý otec, zotavující se po mozkové příhodě, se vydá do Ruska za synem, který pracuje jako zlatič na kupoli petrohradského chrámu sv. Izáka, aby ho přesvědčil o nesmyslnosti a nepotřebnosti víry. Rámec příběhu tvoří vztah Finska k Rusku a jeho spletitá historie.
Zatím poslední Hotakainenův román Nedbalí (Huolimattomat, 2006) rozvíjí další z autorových ústředních témat – osamělost, tentokrát v souvislosti s úvahami nad sexualitou a její komercializací. Zápletka, založená na setkání svou osamocených lidí středního věku, stojících na opačných stranách zákona, se vyvíjí od kriminální v milostnou. Nejčerstvější autorovou publikací je útlá sbírka kratičkých textů, nazvaná Finnhits (2007; viz s. 26–27). Kulminuje v ní jeho lakonický, až úsečný styl i smysl pro zkratku a absurdní nadsázku. Knihu je možno brát jako svérázný příspěvek k loňským oslavám stého výročí finské nezávislosti.
Z Hotakainenových divadelních, televizních a rozhlasových her uveďme alespoň drama Rudý mor (Punahukka, 2005), odměněné Severskou cenou za dramatickou tvorbu, které se věnuje obdobným tématům jako Chrám svatého Izáka.
Autorka je literární kritička a překladatelka.