Nepokoje, které přinesl teroristický útok na přední kandidátku pákistánské opozice, utichají. Nejistota o připravovaném hlasování však v zemi přetrvává.
„Bénazír Bhuttová zemřela mučednickou smrtí,“ citují média stoupence političky zavražděné při atentátu 27. prosince loňského roku. V Pákistánu je málo historických osobností, které by se těšily všeobecnému respektu. Všechny bankovky, stěny vládních budov i většinu pomníků zdobí jediná tvář zakladatele Pákistánu Jináha. Obraz Bénazír Bhuttové má nyní šanci zařadit se vedle něj. Poptávka po osobnostech je v téměř stošedesátimilionové zemi velká, nabídka bohužel velmi omezená. Až do své smrti se však Bhuttová takové podpoře netěšila. Prakticky všichni současní političtí představitelé (včetně těch opozičních) se již stačili zprofanovat. Bývalí šéfové vlád Bénazír Bhuttová a Naváz Šaríf svými korupčními aférami, současný prezident Parvíz Mušaraf svými spory s pákistánským nejvyšším soudem (obdoba ústavního soudu), které nedávno vyústily až k účelovému vyhlášení výjimečného stavu. Rovněž jeho nepříliš věrohodný boj s terorismem mu na oblibě nepřidává. Nejvíce ale jeho popularitě pravděpodobně škodí samotný fakt, že je právě u moci. Za jeho vlády se v zemi vytrvale kupí problémy a Mušaraf nedovede nabídnout řešení. Mnoho lidí pohlíží na nadcházející volby, které po atentátu volební komise přeložila z 8. ledna na 18. února, jako na volbu nejmenšího zla – nebo jednoduše volbu proti Mušarafovi. Svoji roli při rozhodování voličů bude hrát i podezření o pozadí atentátu.
Rodinná politika
„Nejsem stoupencem Lidové strany, ovšem co se stalo, je velice špatné. Navíc nevíme, kdo za tím stojí. Talibán popřel, že by to provedl, kdo to tedy doopravdy byl?“ ptá se bankovní úředník Nabíl. Nejistota, spekulace a konspirační teorie se šíří mezi Pákistánci bez ohledu na to, s kterou politickou stranou sympatizují. Ti, kteří podporují současnou vládu, mají většinou jasno v tom, že šlo o teroristický útok spáchaný al-Káidou. Asi třicetiletý řidič Asif, který rovněž podporuje vládní umírněnou Muslimskou konferenci, si myslí, že Bhuttovou nechal zavraždit její manžel, který tím pro sebe získal větší vliv v Lidové straně. Stoupenci zavražděné političky nejčastěji obviňují z vraždy Mušarafa a tajné služby.
Nisar je příznivcem současného prezidenta Parvíze Mušarafa. „Po smrti Bhuttové ztratí Pákistánská lidová strana mnoho příznivců,“ předpovídá. „To není lidová, ale bhuttovská strana,“ dodává v narážce na to, že po zavražděné političce byl do stranického vedení dosazen její teprve devatenáctiletý syn Bilavál. Bilavál se jmenoval po otci Zardárí, těsně před svým jmenováním stranickým šéfem ale začal používat i matčino příjmení.
Oproti tomu Shahzad, rodák z Pákistánem ovládané části Kašmíru, lidovou stranu podporuje. „Lidová strana vyhraje nadcházející volby a všechno bude lepší,“ říká optimisticky. „Když vyhrají lidovci v Pákistánu, tak v následných volbách vyhrají i v Kašmíru. To je vždycky tak, že strana, která vyhraje v Pákistánu, potom vyhraje i v Kašmíru,“ vysvětluje logiku voleb v zemi. O demokracii si nedělá iluze. „V Kašmíru nejsou volby, to je jen takové divadlo,“ tvrdí. Na to, že se nástupcem Bhuttové stal téměř automaticky její syn, má jednoduchou odpověď: „Rodina Bhuttové si nepřála, aby stranu vedl někdo jiný. To je součást naší kultury, že se stranické funkce dědí uvnitř rodiny. I Benázir zdědila vedení strany po svém otci a v jiných stranách to funguje obdobně. Otec současného kašmírského premiéra Sardara Attika byl také premiérem,“ dodává na vysvětlenou.
O tom, podle jakých pravidel volby proběhnou (včetně věkových hranic pro aktivní a pasivní volební právo), nemají lidé v Pákistánu moc jasno. S ohledem na flexibilitu, s jakou ústavní zákony berou nevyšší představitelé země, se není čemu divit. „Bilavál skutečně vstoupí do politiky, až mu bude pětadvacet,“ dodává Shahzad. V tom, že je předsedou strany, která bude po volbách možná sestavovat vládu už teď, nevidí zásadní problém.
Skeptická očekávání
Navzdory zprávám v západních médiích o zemi zmítající se na pokraji chaosu či občanské války žije Pákistán několik dní po atentátu opět svým životem. Obchody, které byly na tři dny uzavřené, se opět otevřely, do ulic se vrátil každodenní ruch a restaurace se zaplnily hosty.
V největším islamabádském knihkupectví Saeed Book Bank stojí na jedné polici vedle sebe dva životopisy. Titul Dcera východu je ódou na zesnulou Bénazír Bhuttovou, vedle stojící Mušarafův životopis je pojmenovaný V palebné linii. O několik bloků dál přetínají hlavní třídu vedoucí od prezidentského paláce mohutné zátarasy. Třída byla vystavěna s ohledem na to, aby se tu mohly konat vojenské přehlídky, a v něčem nápadně připomíná moskevské Rudé náměstí. Na trávníku, který přiléhá k terasám sloužícím během přehlídek jako tribuny pro prominentní přihlížející, se nečinně povalují desítky policistů. V nezvykle prázdné ulici je už jen pár novinářů s kamerami, kteří by chtěli pořídit akční snímky, jenže se nic neděje. V Islámabádu je to běžný stav. Jde totiž o umělé hlavní město. Zdejší obyvatelé, pokud sami nejsou státními úředníky, patří k nadprůměrně bohatým a nemají ve zvyku hlučně protestovat.
Výtržnosti, které doprovázely vlnu protestů po atentátu na Bhuttovou, již utichly. Zůstala pouze nejistota, kdo a jakými prostředky ve skutečnosti vládne této zemi, nejistota, co bude dál, nebo spíše nepříliš optimistická jistota, že nadcházející volby nic nezmění ani nevyřeší bez ohledu na to, jaký přinesou výsledek.
Autor působí ve společnosti Člověk v tísni.