„Bittovou a Zappu u nás prostě hrát nemůžeme,“ říkal mi před lety šéfredaktor mainstreamové stanice. Nevnucoval jsem mu je před tím hovorem ani po něm, ale myslel na to, jak nešikovně si to tam vymezují. Možná by si spíš měli zakazovat nevhodnou (třeba moc složitou) hudbu, a ne jména. Vždyť tolik „tvrdohlavých“ tvůrců příležitostně koketovalo s tradicí, hudební líbivostí, „obyčejnou“ písničkou. Každý dramaturg hodný toho označení by měl vědět, co melodického a zvukově nekontroverzního se dá zahrát od Bittové, Cage, Andersonové, Björk, Zorna, Neubautenů nebo z nahrávek Agonu, když na to přijde.
Napětí mezi avantgardisty a písničkou má dlouhou historii. Cathy Barberianová, žena Luciana Beria, zpívala v avant-operní stylizaci Beatles, svou „písničkovou“ tvář má zenová siréna Yoko Ono i duchovní extatička Alice Coltraneová, do dvou rozdílných světů z téže hranice cestují John Cale či David Sylvian. John Zorn, dlouholetý organizátor newyorské progresivní scény, opakovaně ukázal, jak rád kromě abstraktní hudby zachází s lacinými prvky filmové hudby, surf rocku či koktejlového snění o exotice. Když Yoshihide Otomo natočil album „evergreenů“ s kapelou Ground Zero, slavné melodie zněly nátlakovým řevem, jenž si razil cestu přehuštěnou informační džunglí. Nejradikálnější z kytarových improvizátorů Derek Bailey neměl rád myšlenku, že volné hraní má kořeny v jazzu – a přece na sklonku života nahrál Standards a Ballads, kde se odpíchl od slavných témat. Jestliže nálepka „alternativy“ často skrývá kvazirockové kapely, které se odpoutávají od písňové jednoduchosti, pak toto je její opak: složitější tvůrci, které zlákalo něco prostšího.
Čekal vůbec někdo, že se k písňové formě skloní současná scéna nové improvizace? Její protagonisté, od Toshimaru Nakamury po Ivana Palackého, vytvářejí zvukové krajiny a konstelace opatrným dotýkáním nástrojů, přístrojů a předmětů, jež většinou používají bez ohledu na jejich historii. Je to hudba navýsost abstraktní, někdy plná ticha a jindy v neustávajících pásech prodlev. Na dnešní svět, kde všechno má svou funkci, reaguje nezaručeností.
To všechno zrovna nesvádí k tomu, aby takový typ tvorby kooptovala do nahrávek Madonna, nebo aspoň Timbaland a Danger Mouse. Tetuzi Akiyama sice hraje na kytaru samurajským mečem, ale pro zábavu a popkulturu není ani tak nic platný. Cosi se však stalo mezi samotnými improvizátory.
Když elektronik Christof Kurzmann hrál naživo svůj projekt Schnee, k překvapení mnohých zabloudil k Princeovu songu Sometimes It Snows In April; v hledišti avantgardního festivalu se přitom vztyčily dvě ženy a odzpívaly vokály. Jednou z nich byla Margaret Kammererová, která neopustila zvláštní střet dvou hudebních světů ani na pozdějším vlastním albu, kam požádala o remixy Freda Frithe či Philipa Jecka. Teď se s Kurzmannem potkala na vůbec první autorské písňové desce, jež vzešla ze scény elektroakustické improvizace. V kvartetu The Magic ID (Kouzelný průkaz totožnosti) s nimi hrají klarinetisté Kai Fagaschinski a Michael Thieke. Zvuk je tedy hodně specifický: paralely a dráždivě rozvírané odchylky dvou klarinetů, do toho oblaky šumu, praskotu, mikroloopů a recyklovaných zvuků z Kurzmannova laptopu. Kammererová hraje na kytaru klasické akordy a zpívá; občas to zní jako jakási komorní hudba, pak jako šanson, jindy jako by se v mixu či na pódiu sešly dvě skupiny. Pochopitelně hrozí, že mikrozvuky se změní jen v ornament a dobarvení „aranžmá“. Ale skladby, které jsou prý celé komponované před nahráním, drží dobře pohromadě – ochablými texty, kontrastními částmi, citacemi a odkazy. Mimochodem, první hlas, který na albu slyšíme, patří Assatě Shakurové, byvší člence Černých panterů a kmotře zabitého rapera Tupaca: „Zradíme-li své živé dějiny, zrazujeme sebe. Bojuj za svobodu!“ Zní mi to jako apel na uměleckou neústupnost – přestože Kurzmann občas projevuje levicové názory a natočil album reflektující New York po pádu Dvojčat.
Kdo dnes zachází s muzikou, ten – ať je jeho poetika sebeodtažitější – těžko může ignorovat obrovský svět písní, které za poslední století proměnily svět. Kurzmann, Fagaschinski, Kammererová a ostatní z The Magic ID jsou v tomto směru upřímní. Jako by tímhle přelomovým albem vlastním jazykem řekli: „Nejsme z izolovaného světa. Písně pro nás mohou být jak téma, tak prostředek.“ Svět písní je díky tomu bohatší o něco, co jsme zatím neslyšeli.
Autor je hudební publicista.
The Magic ID: Till My Breath Gives Out.
Erstpop/Erstwhile Records; 2008.