Tomáš Weiss (1966) je netypický debutant. Svoji první básnickou sbírku publikuje nikoli v době juvenilií, nýbrž na prahu čtyřicítky. A nutno dodat, že na knize je vyzrálost – ať už tematická či výrazová – dobře znát. Podívejme se tedy, co tento obchodník s knihami, překladatel ze slovenštiny a literární i hudební kritik čtenáři ve své dílně připravil.
Bloudění v labyrintu
Poezie je to velmi osobní, razantní, ve jménu sdělnosti osekaná až na kost. Weiss píše volnou formou, dokáže však i po vojensku zarytmizovat („nažrat a lehnout, lehnout a nažrat/ nechat se podojit, pod sebe nasrat“). Coby ryzí manýrista spíše než vytříbenou formou zaujme paradoxy, slovními hříčkami či etymologickými figurami („věřící neuvěří, až ho najdou/ bez dechu duch/ duší zadušený“). Vše podstatné se tu děje v přechodu, rozostřených barvách, kdy „tvar všeho se proměňuje“: labyrintem jdeme správně jen tehdy, pokud bloudíme.
Sbírka má i svého hlavního hrdinu: unaveného muže středního věku, „velkýho chlapa“, brodícího se litry alkoholu a připalujícího si jednu cigaretu od druhé. Tělo je opotřebené, soused komunista a smrt blíž, než se zdálo. Role otce je důležitá, tlak okolí na normy dospělého chování také: jak ale vychovávat děti, když „nic“ je až příliš „nevypnutelné“ a ticho je třeba přehlušit hlasitou hudbou? Ke slovu tak přichází animalita a vyšponovaná ostražitost zvířete zahnaného do rohu. Apokalypsa je tu: „konec je ve vzduchu/ parfém krve ve výstřihu smrti“, cigarety jsou ještě legální, „smrťáci se potloukají kolem se strunovými sekačkami“. Rutina je ubíjející, život je potřeba vytrhnout z jeho samozřejmé tautologičnosti: „nic není tak jak je“. Je normální tlačit o nedělích nákupní vozík a žehlit kapesníky, nebo pít až do rána? Sebereflexe a bilancování se stále vrací, často s notnou dávkou ironie až cynismu – za všechny například až felliniovská scéna soudního tribunálu všech žen hrdinova života nad jeho postelí.
Básně soukromé apokalypsy
Weiss si také všelijak pohrává s křesťanskými symboly (např. parafrázuje Zjevení svatého Jana), z řady básní zní neokázalá blasfemie a zároveň erotizovaná mystika – další manýristický (či barokní) prvek Weissova díla. Kristus i Marie tak vystupují nejen ve svých tradičních rolích, ale jsou i manžely, syny či družkami. Na jedné straně opět ironie či antiklerikálnost, na druhé zvláštní, až starozákonní ráz: „jdi vpřed, zavři oči a střílej/ nepouštěj nikoho do svého archivu/ své plány neprozrazuj/ v tichu zvířecím/ vzduchem beze slov/ ostražitě přikrčen/ ve stínu kráčej“.
Weiss je především básníkem soukromé apokalypsy, osobním a intimním, podávajícím v kompaktní změti nekompromisně vše dobré i zlé, včetně oněch třesoucích se kostí. Není mnoho sbírek, které by nahlížely krizi středního věku takto sebezpytným způsobem. Nejsilněji Weissova poezie působí v místech, kdy nabízí svůj věkem poučený, avšak nerezignovaný, „chlapský“ pohled: „Hlavně vydržet mlčet/ v nonstop baru/ ve tři ráno/ držet se na židli/ statečně a mazácky/ dívat se jí do očí a do výstřihu/ to ano/ jen žádné řeči/ mlčet a zírat/ neuhnout pohledem/ bez přestání kouřit/ a dávat si ještě jednou to samý/ velkej chlap servírky nebalí/ velkej chlap nic nerozjíždí/ velkej chlap nedělá scény/ velkej chlap nekazí večer/ trpělivě/ chlapsky a trpělivě/ čeká na ráno.“
Otázka je, zda je možné takto osobní typ poetiky zopakovat. Setkání s Weissem není lehké, je to spíše náraz než usebraná četba. S trochou nadsázky lze říci, že básní sekerou, kterou neváhá použít ani na souseda, pro něhož je Grebeníček „prima chlap“. Jak se píše v jedné z básní: „Zatím jsi o tom jen četl/ zatím to byly příběhy druhých/ ale teď už je kulka ve vzduchu/ Ententýky dva špalíky…/ slabé cinknutí dopadlé nábojnice/ připrav se na setkání.“
Autor studuje bohemistiku na FF UK.
Tomáš Weiss: Orchestr kostitřase.
Dauphin a Protis, Praha 2007, 56 stran.