Nepochybně existují rady a postupy, které mohou začátečníkovi práci na komiksu ulehčit a jistě existuje spousta lidí, kteří by je čtenářům mohli srozumitelně přiblížit. Já ovšem takovým člověkem v žádném případě nejsem. Jsem značně netrpělivý, výsledek musím vidět co nejdřív, jinak mě práce nebaví, a proto pro mě jakékoliv puntičkářské přípravy nepřicházejí v úvahu. Nepostupuji podle přesných schémat, ale intuitivně a nedělám ani návrhy kompozic ani přesné rozvržení polí na stránce, natož abych si chystaný obrázek předem naskicoval a připravil tak, jak by to správně mělo být. To se ovšem z větší části týká až samotné realizace, tedy grafického zpracování, kterému však předchází fáze jiná, z mého pohledu mnohem důležitější. Fáze stvoření příběhu.
Dobrat se k pointě
Stejně jako existují praktické rady, jak graficky realizovat příběh, existuje nepochybně i návod, jak správně a srozumitelně napsat scénář. Opět je tu však onen drobný zádrhel – já ho neznám. Většinou začínám tím, že si snažím představit atmosféru budoucího komiksu. Jeho výraz, náladu. Nepřemýšlím o ději, protože ten se později vyloupne sám. Jen si bezmyšlenkovitě plavu v emočním prostoru ještě neobjeveného příběhu (většinou ve vlaku, kdy mám spoustu času zírat z okna) a čekám, až na mě z té prázdnoty vykoukne něco, co mou představu konkretizuje: vzhled hrdiny nebo útržek dialogu. Když se prokoušu až ke konkrétnímu námětu, přichází čas na to nejdůležitější – pointu. Ta je pro mě jako pro scenáristu zásadní a můj příběh většinou začíná vznikat objevením pointy. Vymyslím vyvrcholení, které mi připadá dostatečně nosné, a teprve skrz něj se propracuji k úvodu. Nemusím vědět, jak příběh začne, ale jak skončí. A když to zjistím, můžu se zamyslet nad výstavbou celé dějové linie. Většinou v tuto chvíli do příběhu zabuduji svou oblíbenou scenáristickou fintu – příběh začnu i skončím stejnou větou či situací. Tím bez větší námahy vytvořím jakýsi pomyslný kruh, díky kterému příběh získá zdání uzavřené formy, jež mu nemůže uškodit. Celá popsaná první fáze se odehrává pouze v mé hlavě a teprve po zkompletování této hrubé dějové kostry se chápu papíru a tužky.
Z hlavy na papír
Scenárista–profesionál v tuto chvíli svůj příběh převede do formy psané, s poznámkami a dialogy, popisy scén, postav, dějů apod., aby svůj výtvor následně vnutil nějakému kreslíři. Jelikož však já sám jsem sobě scenáristou i kreslířem, tuto fázi přeskakuji a vrhám se rovnou na obrázkový scénář. Jsem (snad z čiré pohodlnosti) vyznavačem klasické komiksové formy, kdy se okénka kladou srozumitelně za sebe, a nemusím tedy dlouho dumat nad jejich umístěním v prostoru, a tak mi jde práce většinou rychle od ruky. Jakmile je toto předznamenání budoucího výsledku hotovo, stačí se pouze ponořit do osidel jednoduché kreslířské rutiny a ve vzniku nového komiksu už mi nemůže nic zabránit. Musím však přiznat, že obrázkový scénář je kolikrát přesnější a ve výrazu lepší než hotový, propracovaný výsledek, který na jeho základě vznikne, neboť ve své náznakovosti a grafické strohosti přesně vystihuje prvotní, žádaný výraz, jehož syrovost se, bohužel, z hotového díla občas vytrácí.
Autor je herec, komiksový výtvarník a scenárista.