„Jan Švejnar založí think tank. Podobná instituce podle něho v Česku chybí,“ hlásila Mladá fronta Dnes. Ministr Ivan Langer se v reakci na toto prohlášení rozhořčeně ohradil, že Švejnar netuší, co se u nás děje. Think tanků, tedy „mozkových trustů“ sdružujících myslitele spjaté společným náhledem na politiku, je u nás opravdu víc než dost.
Téměř všechny české think tanky se hlásí k pravici. Centrum pro studium demokracie a kultury, Centrum pro politiku a ekonomiku, Občanský institut, Liberální institut, Liberálně konzervativní akademie – to jsou hlavní „hráči“ na tomto poli. Zdálo by se, že pravicoví intelektuálové musejí jásat: takový počet institucí přece musí vytvářet nepřeberné množství kvalitních textů. Pokud nějací aktivisté spustí kampaň proti geneticky modifikovaným potravinám, pravičáky v ní nic nepřekvapí: už dávno totiž o všech argumentech diskutují.
Pravičák bezdomovcem
Think tanky tak plní jednu ze svých důležitých rolí: vytvářet „intelektuální střední vrstvy“, které jim v dlouhodobém horizontu pomáhají změnit politické povědomí žádoucím směrem.
Jenže skutečnost je jiná – pravicoví intelektuálové se právem mohou cítit opuštěni. Think tanky se totiž soustřeďují především na práci s politiky a aktivisty či na přesvědčování veřejnosti v médiích o správnosti toho kterého politického názoru. Místo soustředěné dlouhodobé práce je zkrátka víc zajímá praktická politika, změna mínění tady a teď. Jako by nevnímaly, že své názory vsazují do intelektuálně nepřátelštějšího prostředí. Přitom by v první fázi stačilo málo, ale ani toho mála nejsou české pravicové think tanky schopny. Jinými slovy: neumějí ani dát dohromady slušný časopis, který by získal respekt a měl širší čtenářskou obec než pár stovek lidí. Pár knih nebo sborníků tento deficit ve vzdělávání a podněcování intelektuální diskuse nenahradí.
Jediný časopis, který se aspoń trochu přibližuje obdobným projektům v zahraničí, vydává brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury. „Exkluzivní pravicový měsíčník pro politiku, společnost a kulturu“ Revue politika ovšem má ono pověstné jedno oko a zdá se, že situace takového časopisu je obdobná jako u literárních periodik: každá „parta“ má dva tři schopné autory a ostatní stránky prostě vycpává, jak se dá. Zatímco u newsletterů to tolik nebije do očí, u Revue politika si jako první věci všimnete, že se jména autorů téměř nestřídají: texty Bohumila Pečinky, Ondřeje Šlechty, Petra Havlíka, Jefima Fištejna či Hynka Fajmona skoro jistě najdete v tomto, v příštím i v minulém čísle.
Překlady vedou
Články českých autorů v Revui politika nejsou příliš objevné a většinou opakují to, co už zaznělo v denním tisku, „bonusem“ části z nich je ovšem až trapně silácká rétorika – za všechny si ocitujme třebas Fajmona: „Bývalý advokát teroristů z německé Frakce rudé armády, jakýsi Gerhard Schröder, je nyní předsedou představenstva německo-ruského podniku pro výstavbu baltského podmořského plynovodu z Ruska do Německa. Tento politik v době, kdy byl německým kancléřem, prosadil ve spolupráci se známým zeleným pouličním rváčem Joschkou Fischerem odstavení německých jaderných elektráren z provozu do roku 2020.“ Takové šťouchance jsou vážně k nezaplacení – když je použijete, budou si oponenti jistě myslet něco velmi lichotivého o vaší inteligenci.
Pro spravedlnost je nutné dodat, že úroveň Revue politika je o něco vyšší než před dvěma třemi lety (především díky zdařilým rozhovorům: letos kupříkladu s novinářem Jiřím Ješem, expertem na protiraketovou obranu Bakerem Springem či politickým vězněm Miroslavem Koptem), co je to ale platné, když nejlepší jsou v ní texty převzaté ze zahraničí, ať už o úloze celebrit ve vztahu ke světovým problémům či o mýtu, že Rusko vděčí za rozvoj své ekonomiky autoritářskému modelu vládnutí Vladimíra Putina. Ale i zde jsou vidět nedostatečné síly redakce: čtenář dostane porci přeložených kratších komentářů a poraď si, jak umíš. Příjemce informace pak bývá právem zmaten: mnohé z těchto článků byly součástí širší diskuse a raději by měl k dispozici její zprostředkování než osamělý hlas vytržený ze souvislostí.
Nicméně, ať už je Revue politika jakákoliv, Centrum pro studium demokracie a kultury se o vydávání pravicového komentářového časopisu určité kvality aspoň pokouší. Takový pokus sice činí i CEVRO se svou Cevrorevue, výsledek je ovšem o mnoho horší. Úpornost Cevrorevue ve sdělování banalit je takového rázu, že až čtenář neví, zda si z něj redakce nedělá legraci. Když napíše výkonný redaktor Zbyněk Klíč, že po vyhraných volbách zůstane prezident stejný jako dosud („Shrnuto a podtrženo, nelze čekat, že by u Václava Klause došlo k názorové změně.“), nezbývá než sednout na zadek obdivem k takovému intelektuálnímu výkonu. U Liberálního institutu a Centra pro politiku a ekonomiku si pravičák může objednat několikastránkové newslettery, ale nic se nestane, když to neudělá. A tak je úlevná informace, že Občanský institut vydává pravidelné bulletiny vždy s jedním přeloženým článkem.
A protože pravicoví intelektuálové nemají svůj časopis (nepočítaje v to různé více – revue Fragmenty – či méně – měsíčník 51 Pro – obskurní projekty), vrhli se s tím větším zanícením na internet, čímž potenciální čtenáře odrazují ještě úspěšněji. Články na nejznámějších serverech se totiž různě dublují, mísí se dobré texty s naprostými žvásty, o zálibě pravičáků v různých bizarních grafických řešeních nemluvě. Na pravicovém křídle vládne chaos spojený s určitým druhem mrtvolnosti, kdy se nikdo není schopen pustit do projektu přesahujícího horizont dvou či tříčlenného „mozkového trustu“. Že by zde čekali na silného šéfredaktora, schopného vydupat svou autoritou ze země nemožné? Možná, že za neexistencí odpovídající platformy pro pravicové intelektuály není neschopnost nebo nedostatek vůle ke spolupráci, ale prostá, i když nevyřčená otázka: „Co bude dělat Václav Klaus, až přestane být prezidentem?“
Autor je publicista.