Veronika Holcová (1973) staví své obrazy na formálních asociacích. Jsou to řetězce napříč vyvolanou emocí, větvící se různými směry do ramen podobně jako svícen, pomalý růst stromu nebo rychlý pád zničujícího blesku. Vznikají citlivé nervové sítě, které zachytávají různě velké fragmenty „obrazů“ mizející lidské paměti. Zhuštěný prostor se vyprazdňuje, nebe plné kup heroické oblačnosti brázdí silné poryvy větru. Uprostřed nehostinných míst autorka dekonstruuje klíčové momenty cesty, která se stala křižovatkou bez ukazatelů. Množí se tu ostrovy, osamocené stromy, kopce, skály, útesy, jeskyně, prázdné horizonty, nesmělé průhledy a průrvy, posedávají tu čtenářky Murakamiho (už ne Dostojevského!), aby zpoza okna sledovaly bezvýchodně se opakující moment mořského přílivu a odlivu.
Krajinné rámce jsou tu ve skutečnosti projekcí vnitřních pnutí i nesnesitelného časoběhu zobrazovaných postav. Vše je obráceno naruby a obnaženo. Alchymie přírodních živlů, které permanentně obnovují přirozený chod ekosystému, jsou vlastně analogií lidských orgánů. Krajina dýchá, rozevírá se, nabízí prostor, ale také pohlcuje, utiskuje, vyvrhuje. Bývá nehostinná, prázdná, odmítavá, krutě chladná. Rodí a požírá.
Obrazy Veroniky Holcové jsou dobře kladené pasti, z kterých nelze utéct.