Divadelní Flora, jejíž dvanáctý ročník proběhl v Olomouci v polovině května, je vlastně hned několik festivalů najednou: kromě nabídky kamenných divadel, v níž mají diváci možnost vidět to nejlepší (či nejvíce ceněné) z české a slovenské produkce, přináší také alternativu – v cirkusovém šapitó, na nádvoří a na parkáně Konviktu. Ani doprovodný program, složený z filmů a hudby, nebyl nanicovatý, jak bývá leckde zvykem. A tak zatímco jinde nabízejí cimbálovku, v Olomouci jste si mohli zdarma zajít na koncert Hooverphonic.
Koho zajímalo, jak české divadlo hodnotí kritici, mohl navštívit všechny tři inscenace ověnčené Cenou Alfréda Radoka. Merežkovského Smrt Pavla I. v režii Hany Burešové a provedení Městského divadla Brno ukázala, že Burešová jako jedna z mála ještě dokáže ovládat velké jeviště. Inscenace Hrdiny západu Ondřeje Sokola (Činoherní klub) potvrdila, že navzdory permanentnímu oslavování začínajících herců to byli Vladimír Kratina a Michal Pavlata, kteří dokázali své o generaci mladší souputníky přehrát o několik tříd. Pařízkův Proces (Divadlo Komedie) je zcela typickou inscenací tohoto režiséra, a i když přináší novou interpretaci Franze Kafky, zdaleka se nejednalo o takové divadlo jako v dobách Pařízkových inscenací Müllera, Schwaba a Bernharda. Milovníci „dobrého herectví“ se mohli podívat na Martina Hubu a Dušana Jamricha v inscenaci Slovenského národního divadla Popel a vášeň (Hamptonova adaptace Máraie, režie Roman Polák), v níž především pozorovat Jamrichův „němý“ výkon byl velkolepý zážitek. Velký ohlas mezi diváky vzbudila též inscenace Portia Coughlanová Divadla Andreja Bagára z Nitry – byť text Mariny Carr předkládá vcelku stereotypní rodinné drama o hysterických sobcích, utápějících se v sebelítosti, a ani režie Michala Vajdičky hru příliš neoživila.
Již zmiňovaný off-program přivedl na jeviště nejlepší kusy festivalu: On the dark road Theatra Pantomissimo (Miřenka Čechová a Radim Vizváry), originální a vtipný pohled na lásku a vášeň (navzdory grotesknosti a černohumornosti díla ho diváci vesměs přijali jako depresivní drama, a sami tvůrci se posléze divili, jak málo se obecenstvo smálo), Trains souboru Handa Gote, zpřítomňující na jevišti atmosféru železnice a nádraží, nebo sólové vystoupení Jakuba Škrdly v pořadu Mystérium svět (takových artistických a komediálních talentů, jakým je Škrdla, zřejmě soubory tuzemských divadel mnoho neskrývají). Za zmínku stojí i klášternická taškařice souboru Vosto5 (jenž se svým stanem, tančírnou a barem Čistá krása provázel celý druhý týden festivalu) Špialová ruka, v závěru aktuálně a vtipně mířící i proti Danielu Landovi. Olomoucký festival zůstává poněkud nepochopitelně stranou pozornosti – i když pestrostí, rozsahem, pečlivou organizací a především kvalitou rozhodně předčí mnohé ze svých konkurentů.
Vojtěch Varyš, Olomouc