Rap proti Francii, Francie proti rapu

Ve francouzském kontextu je rap synonymem slova hip-hop, používaného obecněji spíše mimo Francii pro popsání jedné původně rebelující subkultury. Většina nestorů francouzského rapu začala fungovat už v první polovině osmdesátých let, v období, kterému se mezi francouzskými rapery říká l‘époque „smurf“. Smurf byl dobový akrobatický tanec, jakýsi předchůdce breakdance. Do Francie se dostal ze Spojených států. Mezi další zárodky této urbánní subkultury patřily graffiti a tagy, které se ve francouzském veřejném prostoru začaly objevovat zhruba ve stejné době.

Chcát na spravedlnost

Později se stala podstatná část rapové subkultury komerčním produktem, fungujícím, řečeno s nadsázkou, jako reklama na sportovní oblečení. Na tuto vlnu komercializace reagovali někteří rapeři a zejména nová nastupující generace vyostřením textů a tím i celkového postoje. Kritici populární hudby hovoří v této souvislosti o vzniku stylu „hardcore rap“, již programově kritického, nezřídka i agresivního postoje, odrážejícího zkušenost marginalizované mládeže na předměstích velkých francouzských aglomerací.

Legendou francouzského předměstského rapu je dvojice Supreme NTM. Ta, častěji označovaná jen jako NTM, byla u toho, když francouzský rap v osmdesátých letech vznikal. Svou nekompromisností se NTM částečně vyhnuli vlně komercializace v následujícím desetiletí a jejich rap byl až do prvního rozpuštění skupiny v roce 1998 tvrdý a nesmlouvavý. Svými verbálními útoky proti autoritám si NTM vykoledovali tvrdou reakci ze strany establishmentu už na počátku devadesátých let.

Tehdy se poslanec za pravicovou RPR Éric Raoult v televizním přenosu zeptal členů tohoto dua, Joeyho Starra a Koola Shena, kolik „prachů“ (v originále rádoby gangsterským slovníkem thunes) už investovali nazpět do svých panelákových sídlišť. NTM pak vytrvale opakovali, že i když v jejich rapu dřímá potenciál revolty, oni sami nejsou zbraní, ale hlásnou troubou frustrací nahromaděných přehlížením sociálních problémů okrajových čtvrtí.

Při vystoupení v Toulonu, organizovaném jako protest proti tamějšímu zvolení starosty z Le Penovy strany Front national, si policie posvítila na stejnojmennou skladbu (Police), kterou navíc Joey Starr uváděl dost urážlivým způsobem. V textu pak i na desce rapuje: „Policie, mašina bez mozku pověřená spravedlností,/ na kterou já chčiju.“ Soudní proces, který proti NTM otevřeli právní zástupci francouzské policie, skončil pro skupinu nepříznivým verdiktem – odnětím svobody v délce tří měsíců nepodmíněně, tří měsíců podmíněně a zákazem vystupování na dalšího půl roku. Odvolací soud pak tvrdý rozsudek zmírnil na vysokou pokutu a pouze podmíněné odsouzení.

Necudné útoky na vlast

Soudní proces, který byl v letech 1995–97 veden v „kauze NTM“, předznamenal další stíhání. To následovalo s odstupem deseti let, v souvislosti s vlnou nepokojů na předměstích velkých francouzských aglomerací na podzim roku 2005. Žaloba, již tehdy podali na skupinu raperů poslanci z vládnoucí pravicové strany UMP (jedná se o stranu RPR přejmenovanou kvůli daňovým únikům a frakčnímu štěpení), se v lecčem podobá té proti NTM. Poslanec za departement Moselle François Grosdidier se tehdy jménem svých partajních kolegů obrátil na ministra spravedlnosti, aby zažaloval sedm raperských skupin a interpretů. Ty obvinil z rozdmýchávání nenávisti proti „bílým Francouzům a Francii“. Stačí připomenout, že jeho vystoupení na podzim roku 2005 harmonicky souznělo s prohlášeními tehdejšího ministra vnitra a dnešního prezidenta Sarkozyho, že s předměstskou „chátrou“ (racaille) nebude jednat v rukavičkách.

V komuniké, které podepsalo 152 poslanců a 49 senátorů, píše Grosdidier o raperech měnících antirasismus v „rasismus namířený proti bílým“ (rasisme anti-blanc). Jmenovitě v této souvislosti zmiňuje následující skupiny a interprety: 113, Ministère Amer, Smala, Lunatic, Fabe, Salif a Monsieur R. Největší poslancovu pozornost si vysloužil Monsieur R a jeho skladba „FranSSe“. Grosdidier nejenže citoval celé pasáže (mimo jiné i vybrané veršíky jako „Francie je děvka, kterou je třeba píchat až do vyčerpání“ nebo „chčiju na Napoleona i na generála de Gaulla“), ale zaměřil se zejména na videoklip ke skladbě, v němž se „obnažené ženy nestoudně otírají o francouzskou vlajku“.

Poslanci a senátoři se tak na podzim 2005 podepsali pod text, ve kterém stály mimo jiné i následující věty: „Tyto výroky jsou jasným útokem na důstojnost naší země. Ve hře je zachování naší vlasti, naší demokracie a našich hodnot! To, že nám je svaté právo na vyjádření, neznamená, že žít v liberální demokracii znamená žít bez limitů. Osvícenci 18. století nás naučili, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda dalších a soudržnost společenství.“

Tohle je válka, kámo

Mezitím se semklo i společenství okolo obviněných raperů a všemi prostředky se postavilo na jejich obranu. Monsieur R, jemuž by v případě prosazení žaloby hrozily tři roky ve vězení a i na rapera vysoká pokuta 75 000 eur, se hájil standardním poukazováním na rasismus pravicových poslanců: „Všichni tleskají, když [písničkář a ikona roku 1968] Georges Brassens velmi tvrdě kritizuje Francii. To je totiž kulturní dědictví. Když ale kritizují Francii barevní, tak je vláčejí po soudech. To je ten dvojí metr, proti kterému vystupujeme.“

Obžaloba byla nakonec stažena (oficiálně kvůli formálnímu nedostatku), vášně na předměstích ale nevychladly. Kolektiv raperů Mafia K’1 Fry pojmenoval ve slavném textu Válka (Guerre) svůj pohled na situaci předměstí následovně: „Francie nás nepřestává ponižovat./ Sociální a rasová diskriminace, ekonomická nerovnost, represe, jo!/ Francie na nás tlačí, ale my se nedáme./ Chceme respekt a svobodu, ne želízka na zápěstích./ To je válka!“

Pro tento radikální postoj je příznačné vyčleňování se mimo francouzskou společnost a zejména mimo její stát. Ten totiž v očích raperů hovořících jazykem mladých z předměstí odmítá přijmout mnohobarevnou „chátru“ za vlastní. K tomuto názoru se v současnosti propracovali i interpreti z druhé největší francouzské aglomerace, z Marseille. Ve francouzském rapu byla totiž marseilleská předměstí vždy chápána jako oázy mezietnického klidu a vzájemného respektu. Místnímu rapu dlouhá léta kraloval kolektiv IAM, který ani zdaleka nenabýval radikality pařížských NTM. I další skupiny, jako například Funky Family, se daleko více než na problémy mladých z předměstí v textech orientovaly na podporu marseilleské regionální identity, a to i prostřednictvím soundtracků pro mizernou sérii Bessonových filmů o místním taxikáři. Situace se měla změnit právě po nepokojích z podzimu 2005, které s nebývalou silou zasáhly i místní, do té doby poklidná předměstí.

V Marseille tak vyrostla nová generace raperů, kteří si vůbec neberou servítky. Jejich rap je tvrdý a agresivní, ve svém projevu navíc často schválně posilují nefrancouzské výrazy nebo výslovnost. Patří mezi ně například raperka spolupracující s antiglobalizačním hnutím Keny Arkana nebo hvězda loňského roku Soprano. Přestože Soprano přiznává svůj obdiv k Michaelu Jacksonovi a jeho hitu Heal the World, stal se zároveň jedním z nejtvrdších, nejkritičtějších a nejpopulárnějších raperů svojí skladbou Říkají (Ils disent). Ve svém textu totiž dospěl k samému jádru odcizení mezi mládeží částečně vzešlou z přistěhovaleckých vln a Francií reprezentovanou konzervativními politiky: „Říkají o nás, že jsme antisemité a že naše sociální dávky způsobily jejich ekonomickou krizi./ Říkají o nás, že jsme míšenci, když se jedná o fotbal, a opice, když se jedná o flashball [používaný policií při potlačování nepokojů]./ (…)/ Ale já říkám, že kdyby šlo zbohatnout uklízením, bylo by tu daleko méně dealerů hašiše./ Ale já říkám, že kdyby neměla Marianne Alzheimerovu chorobu, asi bych spíš pochopil radost našich rodičů.“

Autor působí v Multikulturním centru Praha.