S vlivnou koncepcí vyprávění amerického literárního teoretika Seymoura Chatmana se český čtenář – neuchýlil-li se ke studiu anglických originálů – mohl donedávna seznamovat jen zprostředkovaně, jaksi mimochodem, v krátkých pasážích přehledových příruček, na stránkách nejrůznějších dostupných kritik, shrnutí či dokonce autorských přepracování – to když v Dohodnutých termínech (orig. 1990, česky 2000) autor revidoval a rozšiřoval některé své dříve přednesené přístupy a definice. Až nyní, třicet let po vydání originální anglické verze byl ale publikován český překlad jeho základní naratologické monografie, knihy Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu.
Výraz a obsah vyprávění
Ústřední autorem zaváděná pojmová dichotomie příběh x diskurs rozlišuje obsahové narativní složky příběhu (co?; dle Chatmana tedy především události a existenty) od výrazových parametrů diskursivních, které narativní přenos umožňují, formují a uskutečňují (jak?). V odlišení výrazových a obsahových složek vyprávění není samozřejmě Chatman první ani jediný – návaznost na jiné dualistické systémy je zřejmá a přímo komentovaná. Původnost a přínos představovaného dělení spočívá v jeho zamýšlené mediální nezávislosti. Chatmanův narativní systém chce být a je od počátku budován jako transmediální, neodvislý od konkrétní metody realizace (verbální, vizuální, auditivní, či v nejrůznějších jejich kombinacích). K obecné, hlubinně-narativní rovině formální (příběh a diskurs) tak doplňuje i úroveň substanciální, v níž se – řízeny možnostmi konkrétního média – odehrávají realizace jednotlivých příběhů.
Do uvažování o principech fungování narativu tak Příběh a diskurs zavádí do té doby nepříliš reflektovaný aspekt mediální podmíněnosti. Jakkoli se v dalších kapitolách věnuje výhradně vlastnostem „hlubinné“ úrovně formální, při zkoumání četných příkladů z literatury i filmu leckdy zaznívají komentáře i k možným způsobům fungování mediální „skořápky“. K mediálně-specifickým vlastnostem narativů se Chatman později vrátil v Dohodnutých termínech, v posledních letech pak na jeho zakladatelské úvahy navázaly snahy tzv. mediální či transmediální naratologie (klíčovou roli v oživování příbuzných témat sehrála antologie Narrative Across Media. The Languages of Storytelling, uspořádaná v roce 2004 Marií-Laure Ryanovou).
Inspirací Barthes i Booth
Chatmanův text po svém prvním vydání v roce 1978 zapůsobil jako klíčová syntetická práce, která do amerického literárněvědného prostředí uvedla poznatky francouzského strukturalismu, jež propojila s domácí (resp. anglo-americkou) tradicí. Jakkoli umenšovat však nelze ani původní teoretický vklad autorův. Při popisu některých narativních konstituentů (zejména z autorem ustavené roviny příběhové) Chatman opravdu spíše přejímá, příklady dokladuje či dovysvětluje – při popisu narativního času téměř bezvýhradně tlumočí pojetí Genettovo, výklad událostí je zase silně ovlivněn Barthesem (byť možná i pod vlivem zprostředkování Cullerova). Se strukturalistickou tradicí se ale rozchází v pasáži věnované postavě, tam místo čistého pojetí postavy coby funkce příběhu nabízí psychologickými pracemi ovlivněné nahlížení „povahových“ rysů postav (fikčních existentů).
Větší důraz a osobní vklad jako by Chatman věnoval vysvětlování narativního jak?, popisu diskursivní složky vyprávění. Postupně se věnuje všem aspektům narativní komunikační situace, když pro svůj systém (zřetelně inspirován Boothovou Rétorikou fikce) definuje implikovaného autora, vypravěče, fikčního adresáta i čtenáře. Rozlišuje typy hlediska, užitečně zpřesňuje některé tradičně užívané pojmy (např. proud vědomí, vnitřní hlas, samomluva) a detailně rozlišuje typy vypravěče – od problematického (a později hojně napadaného) konceptu nevyprávěných příběhů přes vypravěče skrytého až po nejrůznější způsoby a intenzity výskytu vypravěče odkrytého.
Chatmanův Příběh a diskurs přináší svým čtenářům nejednu inspirační pobídku, upozorňuje na nedostatečně probádané oblasti teorie vyprávění a především nabízí celistvý, funkční a detailní popisný rámec pro uvažování o fungování narativu. Z knihy se stal v nejlepším slova smyslu klasický text, nadále se ale šťastně vyhýbá „zklasičtěnému ustrnutí“. Napomáhá tomu jistě i čtivý, uměřený autorský styl, výklad je bohatě prostoupen ukázkami z nejrůznějších (nejčastěji však modernistických) literárních textů, hojný dokladový materiál přidávají i popisy filmových scén.
Autor je bohemista.
Seymour Chatman: Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu. Přeložil Milan Orálek. Host, Brno 2008, 328 stran.a