Queer od východu na západ

Jak se liší akce gay a lesbické scény u nás a v zahraničí?

„Krvavý pochod za práva homosexuálů – vzduchem létaly slzné granáty a dělobuchy“, „Neonacisti vytiahli na gayov slzný plyn“, „Extremisté vs. Queer Parade: pěsti i zápalné lahve.“ Podobné titulky se objevily téměř na všech internetových zpravodajských serverech v Čechách i na Slovensku už několik hodin poté, co první brněnská Queer Parade prošla centrem města. Pořádající organizace si kladly za cíl zviditelnit problémy, s nimiž se gay a lesbické páry v Čechách potýkají, a to navzdory až 75% veřejné podpoře registrovanému partnerství. Přítomná média však věnovala pozornost spíše skupince extremistů, která pronikla pasáží mezi policejními zátarasy a s hlasitým skandováním, házením vajíček a petard se pokusila napadnout tančící dav. Ačkoliv incident trval celkem snad deset minut, mediální prostor ovládly zprávy o násilnostech. „Nečekali jsme, že by se naše agenda dostala přímo do zpráv. I tak si myslíme, že akce byla hodně úspěšná,“ komentovala situaci organizátorka brněnské Queer Parade Jolana Navrátilová. V České republice jsou totiž gayové a lesby v současné době tolik „tolerováni“, že jejich témata nemají v mediálním prostoru pravděpodobně šanci na zviditelnění. Na rozdíl od podobných pochodů na Západě.

Ze Stonewallu do Evropy

První průvod demonstrující existenci gay komunity se odehrál v roce 1970 v USA. Jeho důvodem bylo výročí policejních útoků a masakru v baru Stonewall z 28. června 1969 na newyorské Christopher Street. Od té doby procházejí každoročně koncem června ulicemi velkých i menších měst téměř po celém světě průvody „gay hrdosti“, tzv. Gay Prides, v rámci oslav Christopher Street Day.

V městech s tradičně velkou gay, lesbickou a transgender komunitou a vysokou podporou majority čítají průvody od 500 000 až po několik milionů návštěvníků. Je to případ třeba Berlína, Londýna, Vídně, Sao Paula, Seattlu či New Yorku. Menší průvody s významně politickým podtextem a minimem zábavné exhibice se začaly v posledních letech objevovat i v postkomunistických zemích.

V polském Krakově přišlo v roce 2005 poprvé podpořit polskou gay a lesbickou menšinu a právo na sebeurčení asi 3000 příznivců z různých zemí Evropy i USA. Průvod centrem města byl napaden extremistickými skupinami. Policie nakonec průvod rozpustila, aby nedošlo k dalším násilnostem. Podle informačního serveru ilga-europe.org se podobné oslavy gay hrdosti toho roku konaly kromě západoevropských měst ještě ve Varšavě, Moldávii, Ljubljani, Budapešti, Rize a Talinu. Ačkoliv byla většina z průvodů více či méně narušována útoky radikálních skupin neonacistů a extremistickými náboženskými skupinami, hned v dalším roce se k průvodům připojila Poznaň, Moskva, Bělehrad, Zagreb, Bukurešť a letos i Sofia a Brno.

Karneval, nebo konformita

Statisícové masové akce typu Christopher Street Day, jako je ten v Berlíně, Londýně, Vídni nebo brazilském Sao Paulu, svou povahou připomínají spíše pouliční karneval. Několikadenní slavnosti odkazující k událostem ve Stonewallu se hemží všelijak výstředně oblečenými a pomalovanými lidmi, hlasitou hudbou, tanci, plnými bary, koncertními sály a divadly, zkrátka nekonečnou řekou zábavy. Tisíce návštěvníků znamenají pro město vždy velkou událost, protože jejich množství se dá snadno přepočítat na zisk. Obchodníci, bankovní instituty, pojišťovací společnosti a významné světové firmy se předhánějí v podpoře gay a lesbické scény, protože si uvědomují její kupní potenciál. Stranou veřejného projevu podpory nezůstává ani politická scéna. Není náhodou, že starostou města Berlín je už několik let gay, který na začátku své kariéry oficiálně prohlásil dnes často citovanou větu „Jsem gay a tak je to dobré.“

V postkomunistických zemích Evropy je oproti západoevropským oslavám na manifestacích zřetelný velký, nejen vizuální rozdíl. Průvody jsou komornější, neobejdou se bez policejní ochrany, oficiální podpory města a záštity nad akcí. Účastníci svým vzezřením ani zdaleka nepřipomínají odvážné kreace z pompézních karnevalů v sousedních zemích. Nechtějí nic výjimečného, jen stejná práva, jako má majorita. Vlastně se snaží o co možná největší konformitu. Kvůli možným střetům s extremisty se však v zásadě klidná shromáždění jen těžko zbavují nádechu akčního filmu. Průvody téměř vždy vyvolávají politicky motivované diskuse, ovšem nikoliv o právech na sebeurčení nebo gay a lesbických tématech. Mediální prostor zaplní téměř bez výjimky násilné akce a postoje extremistů, statistiky zraněných, hodnocení zásahu policie a komentáře politických špiček. Ani na českém mediálním poli tomu letos nebylo jinak, a tak nezbývá než spolu s organizátory prvního českého Queer Parade smířlivě vyčkávat.

Autorka je fotografka a bývalá aktivistka.