Každý zažije patnáct minut slávy, prohlásil Andy Warhol. Tento výrok často opakujeme, aniž bychom si plně uvědomovali jeho hrůznost. Nedávno ji ovšem média v plné síle ukázala na pražském bezdomovci Miroslavu Szamzelym, který zachránil malé dítě z kontejneru. Ne že by to snad nebyl záslužný čin, jen by jeden myslel, že vytáhnout dítě z odpadků by měl každý. Naštěstí pro novináře to však nebyl Karel Vomáčka ze Strašnic, ale bezdomovec přespávající kdesi v kanále. Média měla jasno: vytřískáme z toho velký příběh. A nebyli by to pražští radní, kdyby se na něčem takovém nepokusili přiživit. Pekelných patnáct minut slávy Szamzelyho mohlo začít.
Kostru příběhu si novináři i radní představovali jednoduše – uděláme z outsidera hrdinu a donutíme měšťáka slzet nad dobrým koncem, když se onen hrdina rozhodne žít nově. „Člověk, který zachrání dítě, je na nejlepší cestě vrátit se do společnosti,“ hlásal radní pro sociální záležitosti Jiří Janeček. Jeden by myslel, bezdomovci jsou jako my všichni členy společnosti, byť žijí takříkajíc na jejím okraji. Může se nám to nelíbit, můžeme se snažit jim pomoci zvednout se ze dna, můžeme je vyhnat z turisticky zajímavých částí měst či dopravních prostředků, vyhladit bezdomovce jako třídu je ale stejně tak pravděpodobné, jako že v lese najdeme jahody uprostřed ledna. Jenže odolat pokušení zahrát si na Henryho Higginse není snadné. A když se vám Lízu Doolittleovou změnit nepodaří, vždycky můžete začít trousit poznámky o tom, že neunesla životní změnu.
Szamzely se stal obětí sociálního inženýrství radních podporovaných novináři. Poručíme větru, dešti, naučíme bezdomovce pracovat, přivedeme prostitutky k víře. Všechny integrujeme do té správné spořádané společnosti, kde všichni chtějí tři plus jedna. A kterým se to nelíbí, ty ruka zákona vyžene za hranice města někam do lesů, kde v klidu pomřou skryti před zrakem ctihodných občanů. Nepochybně mezi nimi bude i zachránce malého Čtvrtka. Až za pár týdnů vyjde z léčebny, jeho příběh už bude pro média beznadějně starý a nezajímavý. Kdo by se navíc staral o nějakého váguse, po kterém bude psychiatrická léčebna vymáhat možná až statisícový dluh za hospitalizaci. „Bude mít ale šanci, pokud vytrvá ve svém předsevzetí pracovat, ho splatit,“ řekl radní Janeček. No jistě, když se dosud neuměl postarat sám o sebe, tak se v takovém stresu určitě vzpamatuje a udělá, co bude v jeho silách. Zazvonil zvonec a patnácti minutám slávy je konec. Zachránce dítěte skončí za pár měsíců opět bez domova, jenže namísto teplého kanálu si bude muset vyhloubit zemljanku v Brdech.