Sociální stát v proměnách času

Autorka knihy Společenské proměny v čase socialistického experimentu je profesně spjata s pražskou Vysokou školou ekonomickou, patří ke generaci, jež se vědecky formovala v šedesátých letech minulého století. Sociální politiku chápe v duchu charakteristiky T. H. Marshalla jako použití politické moci k doplnění či modifikaci ekonomických aktivit, prosazení hodnot solidarity a sociální legitimity. První poválečné čtvrtstoletí v Československu dělí do tří etap: prehistorie myšlenky sociálního státu a první poválečné projekty let 1945–1948, zánik autonomní sociální politiky s následnými konflikty a dílčími kompromisy v letech 1948–1960, a ekonomická reforma let 1960–1969, jež vrcholí v období pražského jara přesahem do sociální i občanské sféry a postupně zaniká na začátku normalizace. Leitmotiv období 1945–1969 vidí Kalinová jednak ve změnách sociální struktury obyvatelstva (s důrazem na mobilitu v rámci pracovních odvětví, dopady školských reforem apod.), jednak v proměnách charakteru a forem sociální politiky, s důrazem na úlohu odborů a závodních rad. Autorka akcentuje v předkládané studii především rysy kontinuity, setrvačnosti, vzájemné návaznosti zkoumaných tendencí. Tento postup lze na poli sociálních dějin jedině uvítat, neboť ty se zpravidla odvíjejí spíše v střednědobém rytmu generačních výměn a braudelovských „konjunktur“ než jednorázových událostních zlomů. Platí to pro brzkou recepci myšlenek sociálního státu v českém prostředí (ohlasy Josefa Macka na keynesiánství, překlad Beveridgeovy zprávy v londýnském exilu), dlouhodobý význam zkušenosti hospodářské krize coby legitimizačního faktoru poválečných zvratů, a v neposlední řadě i pro utajenou „recyklaci“ sociálněpolitických prvků československé ekonomické reformy v době normalizace. Jednoznačný klad studie představují často uplatňované komparace statistických ukazatelů v Československu s ostatními zeměmi sovětského bloku i západní Evropy.

Statistické prameny

Čtenář, který by očekával vyčerpávající syntézu sociálních dějin, byl by však zaskočen. Na vině jsou poněkud jednostranný charakter používaných pramenů, a také jistá omezenost tematického záběru práce. Bohaté využívání statistických materiálů nepředstavuje v dosavadní práci Lenky Kalinové novum. Vyznačuje již podobu řady jejích starších studií. Zde však vyvolává nutně otázku, zda nejsou tyto ukazatele přeceňovány. Výpovědní hodnota početných kvantitativních údajů o vývoji mezd, spotřeby či životní úrovně obyvatelstva není neomezená. Dokreslující kvalitativní informace se zde letmo objevují v pasážích o školství a o životě pracující ženy v šedesátých letech, jinde však chybějí. Při analýze klasických archivních pramenů se autorka až příliš důsledně drží normativních dokumentů politického ústředí. Tam, kde máme co do činění s nesouladem mezi nominálním a reálným postavením dělnictva či s konfliktním potenciálem ve společnosti (období 1948–1953), popřípadě s projevy názorové plurality (1945–1948 a 60. léta), by byl na místě častější pohled „zdola“ (stížnosti z řad dělníků samých, výpovědi ve věci pracovních konfliktů, publicistická reflexe reforem) či „zvenčí“ (kritika komunistické sociální politiky v exilovém tisku). V rezolucích roku 1968 zaznívají hlasy řadových dělníků častěji, pokulhává však důslednost v citaci fondů. Konstatování o nepočetnosti a omezené výpovědní hodnotě takovýchto pramenů pro padesátá léta lze akceptovat jen zčásti, vždyť právě kritické připomínky z dělnických řad před nedávnem mistrně využil Peter Heumos v útlé studii „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“.

Vývoj české společnosti mezi osvobozením a počátkem normalizace se analýzou proměn sociální politiky státu, životní úrovně, sociální struktury obyvatelstva a ambivalentní role odborů ani zdaleka nevyčerpává. Jde pouze o několik faset z mnohem složitějšího souboru procesů a problémů. „Historický výzkum 60. let se může na rozdíl od předchozího desetiletí opírat o širokou pramennou základnu různé provenience. Vypovídá o rozsáhlých změnách v různých oblastech života společnosti, včetně činnosti hospodářských, politických a kulturních elit, o mentalitě obyvatelstva a o široké aktivitě spontánního občanského hnutí,“ píše Lenka Kalinová. Vzdor uvedenému konstatování bylo mnoho ze zmíněného ponecháno stranou. Plodný rozmach kulturních periodik, kafkovská konference v Liblicích či o rok pozdější sociologická konference v Hrazanech zasloužily by si zde namísto stručné informativní zmínky obsáhlejší analýzu. Tkvěla-li, jak v knize opakovaně zaznívá, jedinečnost šedesátých let v hlavní úloze odborníků-intelektuálů a zároveň v brzkém proniknutí reforem do širšího diskursu laického, v jejich spontánní podpoře ze strany „ulice“, byl by cenným přínosem právě rozbor průběhu, trajektorií a dynamik této myšlenkové výměny. Totéž platí pro otázku dobových snah o obnovu spolků, renesanci náboženského života, zastoupení etnických menšin apod. Právě diverzita společenských požadavků představuje jeden z nemnoha styčných bodů mezi rokem 1968 v Československu a na Západě. I letmo zmíněný fakt, že se mnozí protagonisté obrodného procesu rekrutovali z někdejší dělnické inteligence, by si zasloužil hlubší prosopografickou analýzu. To vše totiž avizovaná kategorie „společenských proměn“ neoddiskutovatelně zahrnuje.

Nejnovější práce Lenky Kalinové svědčí o důkladném archivním výzkumu a solidní znalosti problematiky. Jisté rozpaky budí rozpor mezi všeobjímajícím názvem studie a jejím nepoměrně užším obsahem. Má-li jít o dějiny proměn československého sociálního státu let 1945-1969, je práce zdařilá jako výstup z aktuálního výzkumného záměru i jako autorčino životní dílo. Má-li být obecnou syntézou sociálních dějin prvních dvou dekád komunistického režimu in toto, ponechává mnoho nevyřčeného a působí spíše jako soubor podnětů pro další bádání.

Autor je historik a archivář.