Po rozpadu Sovětského svazu na počátku devadesátých let minulého století nedošlo jen k socioekonomickému poklesu a národnostním konfliktům, ale na povrch se vynořil i problém s onemocněním HIV/AIDS.
Pro mnoho občanů Sovětského svazu představovala devadesátá léta a nově nabytá svoboda děsivou noční můru. Během přechodu k tržní ekonomice v Rusku a dalších nástupnických státech bývalého SSSR se téměř všechna odvětví průmyslu – energetika, hornictví, telekomunikace, infrastruktura a státem řízená ekonomika – ocitla v rukou nové ruské oligarchie, mafie, ale i západních koncernů. Politická a ekonomická transformace vedly k masivní nezaměstnanosti, rozsáhlé migraci obyvatel za prací a dekapitalizaci ekonomiky. Podle amerického sociologa Jamese Petrase žilo v polovině devadesátých let jen na území Ruska 50 procent obyvatel v chudobě. Drasticky se rozmohlo bezdomovectví, sociální a vzdělávací systémy v podstatě zkolabovaly. Napříč Ruskem se šířil alkoholismus, narkomanie a různá onemocnění. Zběsilá „privatizace“ také lvím podílem přispěla k podkopání systému veřejného zdravotnictví, a to v konečném důsledku vedlo k explozi infekčních onemocnění, včetně viru HIV a AIDS.
Program OSN monitorující šíření HIV/AIDS ve zprávě publikované v roce 2004 uvádí, že se ve východní Evropě a centrální Asii epidemie onemocnění šíří rychleji než v jiných oblastech. Virem HIV bylo v tomto roce podle zprávy nakaženo více než 1,5 milionu osob. Ještě v roce 1995 přitom statistiky udávaly „pouze“ 30 000 infikovaných. Podle současně dostupných pramenů přitom historie AIDS začala v někdejším SSSR již v osmdesátých letech minulého století, kdy zde bylo údajně nakaženo virem HIV kolem 10 000 lidí. Epidemie HIV a AIDS v Rusku se sice stále šíří, avšak ne tak závratným tempem jako v druhé polovině devadesátých let. Každým rokem v Ruské federaci podle organizace AIDS Foundation East-West přibude téměř 40 000 nově diagnostikovaných případů, avšak tento trend vykazuje klesající tendenci.
Jde však pouze o osoby, které se dostanou do kontaktu se systémem Ruské federace monitorujícím rozsah nákazy. Jedná se tedy zřejmě o konzervativní a podhodnocený údaj. Podle odborníků Světové zdravotnické organizace (WHO) činil v Rusku počet nakažených virem HIV v roce 2006 přibližně milion osob.
Primární příčinou přenosu viru HIV a AIDS v Rusku je podle odborníků intravenózní aplikace drog, jež je zodpovědná za téměř dvě třetiny nových případů. Druhé místo zaujímá nechráněný heterosexuální styk – jde tu o celou třetinu případů. Ostatní způsoby přenosu infekce, například homosexuálním stykem, představují pouhá dvě procenta z celkového počtu. Poměr nakažených mužů a žen je podle údajů Programu OSN monitorujícího šíření HIV/AIDS a Ruské federální nadace pro AIDS vcelku vyrovnaný (56 procent mužů a 44 procent žen).
Spojené nádoby
Nově vzniklé ruské zločinecké syndikáty opanovaly v devadesátých letech drogovou stezku vedoucí z jihovýchodní Asie přes země Středního východu na evropský a také americký trh. Tyto gangy mají prsty v ilegálním obchodu se zbraněmi i „bílým masem“. Každým rokem je do veřejných domů podél drogové stezky a dalších zemí dodáváno 200 000 „sexuálních otroků“, v drtivé míře žen. Tento špinavý byznys přirozeně přispívá k epidemickému šíření smrtícího viru, jak ve své publikaci Red Mafiya z roku 2000 popsal Robert Friedman.
Počet narkomanů užívajících drogy nitrožilně je v Rusku mezinárodní charitativní organizací Avert odhadován na dva miliony. Od doby, co je tu zákonem trestáno vlastnění injekčních stříkaček, bylo velké množství narkomanů donuceno sdílet nesterilní jehly. Tato skutečnost spolu s chatrným zdravotnickým systémem a špatnou sociální situací představuje podle organizace časovanou bombu v šíření HIV/AIDS.
Informace a předsudky
Státní programy prevence, zavedené hlavně v Moskvě a Petrohradě, zahrnují výstavby preventivních a ochranných center. Klienti těchto zařízení mohou podstoupit nejen test na HIV, ale také obdržet nezbytné informace a brožury od kvalifikovaných lékařů, jak infekci předejít.
V oblasti prevence lze rozlišit několik úrovní. Při takzvané iniciální prevenci je pokud možno jednoduchou formou oslovována hlavně mládež. Druhá fáze prevence je určena rizikovým skupinám, především sociálně slabým. Třetí fáze se zaměřuje na pomoc narkomanům a osobám živícím se prostitucí. Tyto programy jsou podporovány nejen ruskými instancemi, ale i například
programy UNESCO. Vedle oficiálních institucí operují v Rusku nevládní organizace, jako je třeba Fokus, která zájemcům, hlavně z řad dospívajících, za nevelký peníz distribuuje propagační materiály, videokazety, postery, kondomy apod.
Efektivita těchto snah se dá těžko odhadnout. Problémem zůstává nerovnoměrná dislokace ruské populace. Velká část vládních i nevládních zařízení je soustředěna ve velkých městských centrech. Přesto i zde převládá tradiční stigmatizace a předsudky nejen vůči nakaženým, ale i těm, kdo mají zájem o informace, jak infekci zabránit. Agentury OSN Ruské federaci opakovaně doporučují, aby systematicky vyvíjela a dotovala programy, které by chránily populaci a redukovaly nebezpečí přenosu infekce. Je podle nich třeba provést zásadní změny v legislativě, navýšit prostředky v sociální a edukační sféře, soustavně vzdělávat a informovat zdravotní personál na všech úrovních a zvýšit efektivitu stávajících zařízení, sladit a zkoordinovat jejich služby.
Střední Asie
Bývalé republiky SSSR Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán, Tádžikistán a Kyrgyzstán dnes čelí mnoha hrozbám – islámským fundamentalismem počínaje a environmentálními katastrofami konče. I zde došlo do velké míry k „privatizaci“ veřejného sektoru. Přes území těchto států vede drogová stezka, na níž kvete obchod se sexuálními službami a oblast je zcela zamořena levnými drogami. Tyto faktory tvoří plodnou půdu k šíření HIV/AIDS. Podobně jako v Rusku i zde v devadesátých letech došlo (pravda v menší míře) k nárůstu nakažených HIV/AIDS. Jednotlivé státy se přitom vyznačují určitými specifiky. V Ázerbájdžánu je například téměř polovina registrovaných nakažených soustředěna v hlavním městě Baku. Nejvíce je epidemie rozšířena v Uzbekistánu. V Kazachstánu paradoxně přispělo k rozšíření infekce testování na přítomnost viru HIV. Tádžikistán zaznamenal růst onemocnění hlavně ve městech Dušanbe a Khujand. Výše uvedené informace získali pracovníci WHO v průběhu posledních tří let.
Vlády zmíněných států vesměs ignorují varování odborníků, že je třeba zahájit boj proti smrtící infekci co nejdříve, jinak regionu hrozí, že se v chmurných statistikách propadne na úroveň subsaharských a latinskoamerických států. Tento vývoj je přitom možné změnit, jak ukazují pozitivní příklady Brazílie a Thajska, kde včasná a progresivní kampaň proti HIV/AIDS pomohla zastavit šířící se epidemii a předešla fatálním následkům.
Pozitivní výjimku v postsovětském prostoru představuje podle think tanku Central Asia-Caucasus Institute Kyrgyzstán. Fungují zde nevládní organizace zabývající se problematikou AIDS a politické prostředí je zde relativně liberální. Hlavy ostatních států se naopak snaží udržet svůj mocenský monopol a vedou „války proti terorismu“, které jsou ve skutečnosti namířeny proti politickým odpůrcům, náboženským a občanským hnutím. Na preventivní kampaně a sociální programy jim tudíž nezbývá mnoho prostředků. Negativní dopad má i situace v Afghánistánu, kde prudce stoupla produkce opiátů. Svetlana Anckerová v loni publikované rozsáhlé studii s názvem HIV/AIDS: Security Threat in Central Asia? tvrdí: „Prozatím je infekce relativně usměrněna. Vzhledem ke kolísající politické a ekonomické situaci v regionu, které zabraňují adresně řešit tento problém, je primárním cílem tyto země alespoň částečně stabilizovat, investovat finance, jež jsou plýtvány na nesmyslné šarvátky, do civilní infrastruktury a sociální a edukační oblasti. Je třeba propojit vládní a občanský sektor v boji proti nemoci, zmobilizovat síly vládních i nevládních těles. Zkrátka – nevytvářet prostředí vhodné k explozi infekce.“
Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.