Žijeme v otevřené společnosti? Míra otevřenosti té které společnosti je dána její schopností absorbovat jiné, aniž by to ohrozilo její stabilitu a způsobilo její rozvrat. Kde je překročena tato neviditelná míra, společnost se začíná bránit tím, že ty jiné vylučuje na svůj okraj nebo až za něj. Vylučovací princip je prostý: vadí nám, kdo není jako my. Uplatňuje se v každé lidské pospolitosti – různými mechanismy a různou měrou. V míře velmi výrazné je přítomen v (post)totalitním myšlení. To bývá posedlé touhou homogenizovat sociální prostředí: jiní nechť se přizpůsobí a jsou jako my, anebo je vykážeme z takzvané slušné společnosti.
Míra dosažené demokracie je nepřímo úměrná tomu, nakolik se vylučovací princip uplatňuje v každodenním životě: čím méně občanů a lidských skupin se vejde do onoho „my“, tím více jich musí být vyloučeno mimo respektovaný koridor společenského provozu; tím více je daná společnost uzavřena do sebe samé a nevstřícná vůči všemu, co ji vychyluje ze zvykových kolejí. Masaryk to říká prostě: vztah k menšinám je měřítkem demokracie.
Zvrácenost totalitních režimů tkví v tom, že specifickým způsobem utiskují většinu, a tím jí vtiskují typický rys utlačovaných: činí z většiny menšinu, jejíž lidská práva a občanské nároky mohou být ignorovány. S tímto přesvědčením, s nadějí v demokracii jako vládu reprezentující zájmy většiny občanů mnozí z nás vítali převrat v roce 1989. Co z toho přesvědčení zbylo dnes?
Politický diktát předchozího režimu mění se v ekonomický diktát režimu současného: dokud má většina občanů subjektivní pocit, že jejich životní úroveň stoupá, není třeba se obávat, že by se cítili ekonomicky utiskovaní stejnou měrou, jako se cítili politicky utiskováni režimem předchozím. Tento pocit se v budoucnu může změnit; můžeme se pak dočkat opětného občanského tlaku na změnu společenských poměrů – směrem, který lze jen těžko předvídat. Představa z říše fantazie? Nejsem si jist. Od roku 1848 česká společnost každých dvacet až třicet let prochází změnou režimu nebo alespoň masovou mobilizací občanů. Chovají se dnešní vládnoucí elity způsobem, který vylučuje budoucí radikalizaci nedůvěry občanů v panující poměry a jejich legitimitu? Nehrozí, že většina v budoucnu získá neodbytný pocit, že se ve vlastní zemi opět stala menšinou, jejíž přání, nároky a obavy jsou cynicky přehlíženy?
Nejen takovými jevy, jako je přistěhovalectví, nýbrž i pokračujícím rozevíráním příjmových nůžek se společnost čím dál víc heterogenizuje. Dřívě či později se ani nám nevyhne proces, který již započal v západní Evropě – postupná relativní pauperizace středních vrstev, které si toho jsou čím dál bolestněji vědomy. Zmocní-li se většiny našich obyvatel přesvědčení, že chudnou a jejich životní úroveň se propadá, výrazně stoupnou šance politických subjektů, jež budou požadovat homogenizaci společnosti; ať už to jsou subjekty současné nebo ty, které teprve vzniknou. Jestliže se elity otočí zády k principu sociální solidarity (ukázkovým příkladem takové rétoriky je projev starosty Prahy 6 Tomáše Chalupy na kongresu ODS, dostupný na YouTube), budou sílit populistické hlasy, které volají po uplatňování vylučovacího principu. České společnosti, která se co do míry tolerování a absorbování jinakosti ještě zdaleka nestala tak otevřenou jako společnosti západoevropské, by pak hrozilo, že se znovu začne uzavírat. Demokracii měřenou již zmíněným masarykovským měřítkem by to poškodilo. Některé varovné symptomy tohoto vývoje můžeme ve veřejném prostoru sledovat již dnes.
Autor je lingvistický antropolog a publicista.